Týden na Elbě
Co všechno se dá stihnout za 7 dní na Elbě? Překvapivě - dost.
Ostrov Elba se sice proslavil zejména díky nucené rekreaci Napoleona, ale bylo by hodně povrchní omezit se jen na Bonaparta. Především, Elba je ostrov - ostrov! Obklopen modrým Tyrhénským mořem a historie rozhodně nezačíná ani nekončí u Francouzů a jejich imperátora.
Takže, pojeďme na výlet:
První den by se vlastně mohl jmenovat den Nula, protože cesta na ostrov z Čech je nekrátká. Trasa Praha - Piombino potrvá expedičnímu Transportéru 12 hodin, když nebude řidič šílenec, závodník a destroyer v jedné osobě. Naopak pohodářovi, co si dá na každé pumpě bagetu a croissant i 14! Tak či tak, jízda po kontinentu spolkne zhruba jednu noc a kus dopoledne za volantem. Následuje plavba trajektem, což při střízlivém odhadu plavby, nakládky a vykládky zabere zhruba další dvě hodinky. Pokud nepřijedeme k odbavení zrovna na čas, je potřeba připočítat samozřejmě ještě čekačku a různé mrcasení kolem...
Hurá, jsme na Elbě, nejspíš v přístavním městě Portoferraio. Stopy jeho historie prozatím odložíme a nejprve si v nové destinaci najdeme nějaké ubytování. Pizzerie to jistí, hlad je v tuhle chvíli nejlepší kuchař. A mezi sousty můžeme na mobilním internetu hledat volné apartmány na ostrově. V rámci EU máme data v ceně běžného tarifu (POZOR - nikoliv tak na trajektech!). Ovšem místní ubytování je kapitola sama pro sebe - Elba nabízí turistovi mastný hotely i punkový penziony. Těžko se v mumraji předem zorientovat, nezbývá než improvizace. Záleží na štěstí, šikovnosti a velikosti boule na zadku, kde v noci spočineme. Broušení netu a objíždění pár vytipovaných apartmánů nám spolkne zase nějaký objevitelský čas. Ale nevadí, hosté jsou v hotýlcích vítáni obvykle stejně až po 16. hodině... Prostě panta rhei, po prvním dnu jsme už trochu ucaprtaný, ale bydlíme, máme plnej pupek a můžeme konstatovat milé zjištění. Všechno na Elbě je v dosahu. Ostrov má na délku asi 30 kilometrů a i široký je přibližně tak akorát. I když se místní komunikace klikatí kopcovitým terénem nahoru - dolu, tak navigace na jakýkoliv podnět zahlásí maximálně desítky minut dojezdu a kilometry připomínající spíše jízdu po Praze. Celé pobřeží kolem dokola měří asi 150 kilometrů...
Pondělí na Elbě
Po snídani se přesouváme na nejzazší severní cíp střední části ostrova. Je to krkolomně řečené? Ale při letmém pohledu na mapu je popis zřejmý. Pobřeží je členité a osobně mi jeho tvar připomíná rybu. Jakoby se jednotlivé celky Elby daly rozkrojit na západní (hlava), prostřední (tělo) a východní (ocas). Takže vraťme se na prostředek a podívejme se třeba na útržek válečné historie...
Dá se dočíst, že ostrov obsadila za druhé světové války německá vojska a urputně jej bránila než byl dobyt v roce 1944 francouzskou armádou. A jedno takové tajemné místo je třeba Capo D´Enfola. Nevelký výběžek do moře je dnes součástí místního národního parku. Celkem udržovanou turistickou cestou se vyškrábeme z parkoviště na okruh kolem vrcholu. A hleďme, hned několik příležitostí, jak se podívat do podzemí nebo být překvapen zvláštními chátrajícími budovami zarostlými křovím. Tunýlky i rozpadající se objekty jsou v turistických průvodcích popsány jako válečné bunkry. Vida...
Procházka nás zavede až na samotnou špičku poloostrůvku s přenádherným výhledem na mořský horizont. A protože se trochu zapotíme, nedá nám to, a po vycházce si dáme v bufetu na pláži u parkoviště pod kopcem Plzeň. Jo fakt. To logo je nezaměnitelné a okamžitě padne do periferního vidění. Na čepu je vážně Urquell - v tomhle vedru neodolatelné pokušení.
Ano, když už jsme na pláži, tak se musíme poprvé pořádně vykoupat. Kdyby chtěl u parkoviště někdo jen tak šnorchlovat, asi bych mu radost nekazil, ale není tam nic než traviny (vím to), ale dobrý - zaplaťpánbůh za moře, že jo?
Přiznám ještě jednu důležitou maličkost: náhodou zrovna na opačné straně Elby - na jihu střední části (viz moje poznámka o dělení ostrova) - probíhá rekreační týden našich kolegů, přátel a spolupotápěčů z klubu Orca. Takže po koupání přesun za nimi do Mariny di Campo (fakt je všechno blízko) na rychlou konverzační návštěvu. Zrovna se vracejí z ponoru a tak slovo dalo slovo, zítra je plán jasný...
Noční návrat na vlastní ubytování někam do Bagnaie už jenom dokreslí atmosféru vlahé, zářijové noci s vůní přístavů se zářícími světly nočních podniků a benzínových pump.... Vážně? Vlastně tady ukončím vášeň a neodpustím si poznámku. Elba překvapila tím, že vlastně vůbec není cítit typickým mořským odérem, světla tu zase tolik nesvítí, turistů je (dlužno říct naštěstí) poskrovnu (asi koronavirus), s nočním životem to taky není nijak divoké a čerpací stanice tu jsou spíše skromnější...
Úterý na Elbě
Je potřeba si přivstat. Hned po ránu jedeme na jih do Mariny Di Campo a motorovým člunem k nedaleké atrakci - Mekce všech potápěčů - sošce Madony. Pozor! Opravdu k potopené sošce svaté ženy! Kdyby někdo čekal v hloubce 18 metrů sochu popové hvězdy, byl by zklamán! Útes dále padá do asi 35 metrů a je k vidění pár murén, hvězdic, rybek, kyjovek a podobné podvodní havěti. Kdesi kolem pětadvaceti metrů je i malá jeskyňka mezi balvany.
Po ponoru na útesu a doplnění potápěčských lahví na místní bázi se vydáváme tentokrát už konečně za Napoleonem. O bídné epizodě z jeho krátkého života ve vyhnanství se dá dočíst ve všech materiálech věnovaných nejvýznamnější persóně francouzských dějin, takže tu nebudeme zdržovat. Ve stručnosti - měl tu baráčky celkem dva. Jednu takovou víkendovou vilku San Martino a hlavní doupě v pevnosti přímo nad přístavem Portoferraio, relativně nedaleko (ostatně jako všechno tady na Elbě, ale to už víme). Oba housy se dají navštívit celkem snadno během jednoho odpoledne, což také činíme.
Avšak, když už jsme na monumentálních hradbách Portoferraia, tak se snažíme prosmejčit každý kout a hleďme! Svítím baterkou do polozasypané tajemné štoly nebo podzemní chodby nebo co to je, ve skále přímo u cesty k Forte Falcone. Vím, tentokrát jsem ostuda a odolávám hlasu svého jeskyňářského srdce. Nevlezu do ní! Jsem oblečen výletně a nechce se mi překonávat smrad z hoven, kterým díra vítá každého kolemjdoucího. Podzemí musí počkat na příště. Ale je tady a to je důležité. Zdržíme se ve městě ještě na večerní pizzu a vracíme se do azylu našeho apartmánu připravit potápěčské cajky na další den.
Středa na Elbě
Západní část Elby (zmíněná "hlava ryby") vypadá na mapě jako soustředný kruh kolem nejvyššího vrcholu ostrova - kopce Monte Capanne (1019 m n.m.). A také hlavní komunikace, vedená po pobřeží celého ostrova, obkružuje v rámci možností tento mohutný geologický útvar. Nás bude pro dnešek zajímat, jak je na západě? A zároveň chceme okouknout možnosti pěší turistiky po zmíněné hoře. Ovšem cestou nás čeká ještě jedno zásadní lákadlo.
Na útesu u městečka Pomonte v roce 1972 (to si náhodou pamatuju díky shodnému roku svého narození) ztroskotala nákladní loď Elviscot. Hodně se o vraku píše a jeho existenci udržuje v povědomí i lidová slovesnost kumpánů-potápěčů. Neváháme a na malé pláži na konci úzké uličky si připravujeme jak ABC pro šnorchlovačku, tak seriózní cajky pro podvodní penetraci. Vrak je totiž perfektní v tom, jak hluboko (respektive mělko) leží. V desetimetrové hloubce se dají bez větší námahy prolézat ocelové fragmenty do nekonečna. Úžasná svoboda pro potápěče i zábavné jehlování pro šnorchlisty.
Při projížďce automobilem v místním terénu nelze nezmínit, že ráz krajiny západu jakoby trošinku změnil podobu oproti střední části. I když jsme ujeli jen o pár kilometrů více, cesta se zařezává do hnědavého skalnatého povrchu vyprahlého sluncem a smíšená zeleň se povětšinou odstěhovala do vyšších poloh... Na jihozápadě navíc silnice nabízí skvostné výhledy na mořský horizont vymezený Korsikou a západem Itálie. Po celou dobu jízdy vnímáme po své pravici horu jako pravý kontrast k sousední mořské hlubině. Až na severozápadě ostrova se vracíme k obvyklé zeleni jak jsme si na ni za pár dní, co tu jsme, zvykli.
Cestou nesmíme zapomenout navštívit úzké uličky města Marciana. Jednak je, podobně jako sousední Poggio, vtipně posazeno na příkrých svazích Fosso di Pedalta a také odtud vede lanovka až kamsi na vrchol. Kujeme pikle, ale čas ani počasí nemluví v náš prospěch, začíná se zatahovat a poprvé nám tu i spadne pět kapek deště. Horskou túru se sestupem přes mnohé objekty zájmu roztroušené po hoře tedy odkládáme na lepší zítřky. Alespoň si užijeme procházku zákoutími historického skvostu a městečko na sklonku dne opouštíme. Po povinné každodenní italské zmrzlině, tentokrát na osvětlené přístavní kolonádě nedalekého Marciana Marina, se vracíme domů "na hotel".
Čtvrtek na Elbě
Jedli jste někdy plod kaktusu? Já dneska ano. Ale nebudu předbíhat. Konečně padla divoká karta na východní část ostrova. Když jsem poprvé koukal na mapu Elby, rovnou jsem si ji (jak už jsem říkal na začátku) rozdělil pocitově na 3 části. Západní, střední a východní. Postupně zjišťuju, že to díky rázu krajiny vůbec nebylo od věci a budu si tak prozatím Elbu pamatovat.
Dnešek zahajujeme skanzenem důlní techniky v jižním cípu východní části ostrova. Palazo Calamita je celkem turistická atrakce, takže je potřeba počítat s naplněným stavem a každá další exkurze terénním SAFARI-vozem začíná v celou hodinu...
Zážitek je ovšem už samotný příjezd z města Capolivery. Kdo má rád za volantem trochu vzrušení a silnice, které mají z jedné strany strmé svahy nahoru a z druhé dolů, občas chybí svodidla a občas není asfalt, ten bude na východní straně Elby spokojen. Překrásné výhledy na horizont blankytného moře nebo na starobylá městečka vsazená do zalesněného kopcovitého terénu budiž motivací k odvaze. Ráz krajiny v okolí je prašný, kamenitý, s převahou jehličnatých dřevin a opuncií.
Cestovní dobrodružství pokračuje v Piano del Gorgo, kde chovají několik arabských koní a kam ze zvědavosti umístíme další waypoint. Chuť osvěžit se po cestě v moři na malé, pokud možno opuštěné pláži, je silnější než charakter a tak klikáme na navigaci směr Punta di Buzancone. Jak se však ukázalo, cesta dále pokračuje jen podle map. Realita pokulhává. Nezbývá než navrátit se do Capolivery a dobýt cíl z opačné strany - další úzkou, vtipnou silničkou přes Straccoligno. Moře je prima, pláž liduprázdná, ale šnorchlovačka tu za moc nestojí, opět konstatuju, že dno je plné travin a vůbec je tu nějak chudý kraj na mořský život...
Historie nás dál zavede na monumentální pevnost Casa di reclusione Pasquale De Santis v půvabném městečku s vynikající zmrzlinou - Porto Azzurro. O tom, že pevnost na kopci patří italské armádě, se dozvídáme až na vstupním můstku u hlavní brány, odkud nás jeden ostražitý uniformovaný příslušník (dlužno podotknouti - velmi diplomaticky a slušně, nicméně nekompromisně) vyhazuje...
Chuť si vylepšíme objevením famózního skalního převisu erodovaného mořskými příboji přímo pod pevností. Jelikož všudypřítomné opuncie už dávají načervenalé plody, nelze neochutnat. Vzdáleně mi připomínají malé granátové jablko, střed plný peciček a trochu nepříliš aromatické mokré dužiny. Řekl bych, že v tequile jim to bude slušet víc. Ještě si vyndám z prstů pár bodlin a pokračujeme po východním pobřeží do Rio Mariny. A opět klikatou silničkou, kde se sotva vyhýbáme protijedoucím, s neopakovatelným výhledem na pomalu se rozsvěcující večerní města usazená v kopcích, se vracíme do Bagnaie...
Pátek na Elbě
Když jsem poslal mému kumpánovi fotku lanovky na nejvyšší kopec Elby s dotazem, jestli už někdy jel v něčem takovém, dostalo se mi odpovědi: "Ano, když jsem utíkal z Alcatrazu." Inu jiný kraj...
V pátek spojujeme příjemné s užitečným, chceme se podívat na Monte Capanne a zároveň okusit cestování na stojáka ve žluté kleci zavěšené na laně. Ať už lanovka vypadá jakkoli bizarně, jízda v ní je úsměvná a celkem příjemná a dají se snadno fotit úžasné pohledy na moře i hory.
Samotný vrchol v nadmořské výšce 1019 m n.m pak skýtá pohledy ještě umocněné na druhou...tedy na druhou stranu ostrova, protože z vrcholu je vidět jak severní tak jižní pobřeží. Alespoň na pár sekund jsem (stojíc na vrcholovém kameni hory) okusil pocit nejvýše postaveného muže Elby. Turistů je tu ale jako much a tak sestupuji, aby mohli pilku tahat i ostatní.
Dolů pak jdeme po svých - sešup horskou stezkou kolem jakési jeskyně, která je ve skutečnosti jen takovou krasovou výdutí ve skále. Kamenitý terén pozvolna přechází v lesopark a nakonec končí tam, kde jsme začali - u pevnosti Forteza Pisana z 12. století ve svazích městečka Marciana, které jsme navštívili v úterý.
Následuje omytí potu a šnorchlovačka ve vlnách pod majákem Punta Polveraia na západním pobřeží. Opuštěná pláž La Guardia sice vyžaduje trošku sportovního ducha a šedesáti metrové převýšení (na vzdálenosti rovněž asi šedesáti metrů) zvládnout sestoupit při příchodu a vystoupat při odchodu. Intenzivní, ale zdravé a rychlé. Možná někdo namítne, že autem se dá sjet hned na sousední pláž Patresi Mare, ale jednak tam jsou koupající v několika řadách a také by to byla nuda a nesportovní, když už máme takovou možnost stříknout si trochu do trika. Odměnou je diskrétní pláž v zátoce a konečně trochu lepší moře se skalami a útesy - barevnost stále fádní, ale ryb dostatek.
Silnicí kolem Pomonte s neopakovatelnou atmosférou zapadajícího slunce nad Tyrhénským mořem opouštíme maják. Vynikající pizza i prosecco v pizzerii na pláži Campo nell´Elba v Marina di Campo s vtipnou obsluhou a výhledem na kolébající se bárky za soumraku je pak důstojným zakončením slunného dne...
Sobota na Elbě
Myslíte, že se může sedmý a tedy poslední den před odjezdem zdát plonkový, jalový a okurkový? Opak je pravdou! Odpoledne dokonce přinese to pravé překvapení. Ale popořádku.
Protože je jasné, že musíme dnes sbalit zavazadla a připravit se na zítřejší maraton do Čech, volíme pro jistotu už jen časově skromnější cíle. Alespoň na první pohled. Hned od příjezdu na Elbu po očku pokukujeme po dominantní zřícenině hradu vysoko nad hlavou, v jejímž stínu jsme se každé ráno tady v Bagnai probouzeli a která od počátku budila naší zvědavost. Z mapy vyčteme jméno Fortezza del Volterraio, z netu potom prastarou historii magického místa.
Na první pohled je jasné, že bude vycházka šťavnatá, byť je hrad v podstatě na dosah. Převýšení 394 metrů velmi ulehčí parkoviště ve 200 metrech, ale i zbylých 194 výškových ve strmém kopci zdravě propotí trup. Výhled od zříceniny rozhodně stojí za námahu i když je petlice na mříži ve vstupní bráně zamčená. Jak se zdá, existuje jakýsi kalendář, kdy se dá vstoupit na nádvoří, ale naše časy se bohužel nesetkaly...
Stále zbývá ještě trochu prostoru, tak se zajedeme podívat na severovýchod, kde jsme doposud nenavštívili poslední menší přístav - městečko Cavo. Z něj pak pokračujeme silnicí podél východního pobřeží na jih do Rio Marina - bývalé hornické metropole ostrova. V celé východní části Elby narážíme na pozůstatky po těžbě železných rud. A jeden industriální objekt se pomalu rozpadá právě u vjezdu do Ria. Ze starších fotografií je patrné, že pásový nakladač, který byl součástí tohoto rozsáhlého komplexu, zasahoval poměrně daleko do moře a tvořil jakousi dominantu přístavu. Současný stav tajemných, zcela zchátralých a rozpadlých budov vyvolává zvědavost o to větší, když zbytky ocelové konstrukce už nestojí na svém místě. Z moře vyčuhuje jen malý fragment kdysi mohutné stavby...
Prostě mi to nedá, oblékám na sebe tenký neoprén a šnorchl a vrhám se do vln... Je tam! Němý svědek z dob těžby v celé své délce, poničen se tiše rozpadá odevzdán moři. Zrezavělé nosníky ocelového monstra zmuchlané jako papír dokazují nespoutanou sílu vln. Hlavní části konstrukce kdysi funkčního stroje připomínají pod hladinou spíše vrak potopené lodi a stále nabízejí představu o svém původním rozměru. Důstojné zakončení povedeného týdne....
Pár postřehů a srovnání na závěr
Elba zapůsobila jako moc pěkný, hornatý ostrov s poměrně vyrovnaným, teplým počasím. Je plný zeleně, malebných městeček a pozůstatků historie. Turistu tolik neotravuje komerčním tlakem, jak to umí například Chorvatsko. Vše je relativně na dosah, i když může ostrov řidiče občas trochu potrápit a prověřit jeho soustředění na úzkých silničkách vedoucích kopcovitým terénem. Na nevelkém prostoru nabízí celou řadu zajímavostí a atrakcí od krásných kamenitých pláží a jednoduchého potápění, přes stopy minulosti i pozůstatky industriálu, až po pěší nebo cykloturistiku s nádhernými působivými výhledy.
Na druhou stranu díky skalnatým břehům je mnoho míst u moře hůře dostupných nebo jen loďkou a moře je u břehu relativně fádní a méně barevné, než jsme zvyklí třeba na Jadranu. Těsné uličky vyžadují trpělivost při parkování a nevyužijeme-li záchytných parkovišť, čeká nás obvykle parkovací automat, který spolkne mrzký drobák. Budeme-li hledat nějaký standard na ubytování, vyžádá si to určitou přípravu. Stejně tak celkový rozpočet, díky dopravě a cenám, může být pro našince o něco méně příznivý než například oblíbený Balkán. Například už samotná cena trajektu, který nepluje déle než hodinu, se může lišit podle zvolené varianty, doby nákupu lístku a velikosti auta i o několik tisíc (zpáteční: 130 Euro - malé auto, internet vs. 240 Euro Multivan - nákup na místě; září 2021).
Přesto zážitky z ostrova Elba mnohonásobně převáží drobné nedostatky a určitě stojí za pozornost...
DrKozel
...
