Sardinie 2012 Bue Marino - průlom v objevech pod údolím Codula di Luna
Expedici Sardinie 2012, složené z českých a slovenských speleopotápěčů (Speleoaquanaut a Speleodiver) se povedl husarský kousek. Po několikaletém úsilí italských a českých speleologů byla konečně nalezena cesta pod údolím Codula di Luna. Tým, vedený Danen Hutňanem, objevil na konci Ramo Sud (jižní větve jeskyně Bue Marino) nový sifon, dlouhý 80 metrů. Na jeho konci nalezli jeskyňáři suchou chodbu, dlouhou 330 metrů, končící dalším sifonem. Chodba vede 30 metrů pod údolím a končí na jeho druhé straně. Je tak položen základ pro připojení 22 km dlouhého jeskynního systému Bue Marino ke 40 km známých jeskynních chodeb v pravé části údolí Codula di Luna.
Expedice Sardinie 2012
Tři dni před odjezdem na Sardinii, v průběhu jediného víkendu, se začínají plány poněkud hatit. Ondra Zajíc si díky pracovnímu úrazu trhá vazy v již jednou operovaném koleně. Míra Manhart končí v nemocnici se stejným problémem po fotbalovém zápase. Další člen expedice - DrKozel, vyvázl po pádu prolomeným molem se zle pohmožděným hrudníkem. Ani jeden ze tří vítečníků tedy nemůže odjet. Náčelník Dan Hutňan sice odjezd plánuje, ale je právě 6 týdnů po pádu z kola. Zrovna se začátkem expedice měl začít s rehabilitací potrhaných vazů v rameni a posunuté klíční kosti. Daří se však sehnat 3 náhradníky a nakonec odjíždíme 4.10. v plánovaném počtu deseti lidí třemi transportéry z Prahy do přístavu Livorno, kde se nalodíme tradičně na trajekt směr Sardinie...
Moře se za posledních několik dní uklidnilo a počasí v Cala Gonone je ideální. Předpověď na celý týden je velice příznivá. Po obvyklém setkání s místními přáteli organizujeme transport techniky motorovým člunem k jeskyni Bue Marino. Dozvídáme se však o nějakých sporech uvnitř konsorcia agentur provozujících turistický ruch v jeskyni. Severní větev je zpřístupněná ze sucha a je od prostor, kde se nacházíme my, oddělená mříži. Pokud budeme chtít do Ramo di Mezzo, nebo Ramo Nord, budeme muset proplavat pod vodou vstupem z moře. Jelikož je tady hustý provoz turistických lodí, nebude to jednoduché. Povolení na práci v obou částech jeskyně však máme od domácích agentur podepsáno. Naše pozice je díky letité spolupráci se všemi zúčastněnými velice silná. Nabídka, že si můžeme kdykoliv zapnout jejich hlavní centrálu a používat vše, co nás napadne, nasvědčuje, že se nám znesvářené skupiny snaží vycházet vstříc...
Tábor rozbíjíme, jako obvykle, v Sále blonďaté dámy. Okamžitě začínáme s transportem části materiálu na konec Jižní větve Bue Marina, která je cílem letošní expedice a pokusíme se tam navázat na loňské úspěchy. Před tři a půl kilometru vzdálený Sifon Terminale postupně dopravujeme materiál pro šest potápěčů. Tam a zpět - 550 metrů plavání, písečné duny, škrapová jezírka, balvany. Tuto trasu překonáváme 6.10. - každý dvakrát. Zítra je den „D“. Ráno musí vyrazit ještě jeden transportní tým s těžkými podvodními skútry.
V poledne 7. října je první explorační dvojice připravena vyrazit za 630 metrů dlouhý a 30 metrů hluboký sifon Terminale. Úkolem Dana s Karolom je upravit vodící šňůru tak, aby byla viditelná. Jako každý rok i letos bude její část pod novými nánosy usazenin. Vše se daří poměrně rychle vytrhat z písku a bahna při plné rychlosti skútru. Půl hodiny po první dvojici překonávají sifon i další dva vláčky potápěčů. Mahony veze držícího se Martina a Radek má na mezinožním popruhu chyceného Ondru. Tři skútry značně urychlily přesun přes sifon, ale hlavně ušetřily hromadu vzduchu, potřebného za sifonem.
Tři dvojice - tři cíle.
Radek s Ondrou zkouší štěstí ve dvou malých ponorech před sifonem Smrdutého úhoře. Byly objeveny při mapování před rokem DrKozlem a Mahonym. Objevitelé je tehdy nazvali příznačně Appendix - Slepé střevo. Jižním sifonkem proplouvá Radek 25 metrů až do jezírka za Smrdutým úhořem a vynořuje se ve známých prostorách. Severní bude zajímavější. Tady po zanoření nakonec postoupil potápěč třicet metrů. Prostory jsou malé a není kam vyvazovat vodící šňůru. Kal, uvolněný při postupu, dobíhá potápěče velice rychle. Další pokračování v nulové viditelnosti je sebevražda. Radek se otáčí. Na tohle místo se budeme muset ještě někdy vrátit.
Mahony s Martinem mají za úkol dotáhnout na úplný konec Jižní větve dvě potápěčské láhve a zanořit se do sifonu, který jsme nazvali Francouzká dvojka. Je na hraně údolí Codula di Luna. Dle starých záznamů o ponoru Le Guena z roku 1982, zde tento Francouz naplaval do vzdálenosti 20 metrů a hloubky 8 metrů. Na svou dobu to byly skutečně vynikající výkony a předpokládáme, že potápěče zastavil neprůlezný zával, který se tady dá logicky očekávat. Ověřit se to ale musí. Cesta na konec Jižní větve vede kolem sifonu Zrada. Je tady složitý labyrint odboček v mapě zakreslený jen jako paměťový náčrt. Mahony i Martin tady už jednou byli, ale ani po hodině bloudění s láhvemi na zádech nenachází správnou zkratku kolem sifonu Zrada do finálních částí Ramo sud (Jižní větve). Domnívají se, že jimi hledaná chodba po přívalových deštích změnila svůj charakter a uzavřela se. Otáčí na zpáteční cestu.
Dan s Karolom se dostali za sifon Terminale jako první a hned vyráží na další cestu. Na rozdíl od zbylých potápěčů, kteří použili při překonání dlouhého sifonu Terminále láhve 2x7l a jednu 12 litrovou stage, táhli Dan s Karolom ještě jednu sedmičku navíc. K cíly své mise budou muset ještě hodně potápět. Nejdřív musí přenést dvojče na zádech a na boku pověšenou sedmičku k 300 metrů vzdálenému sifonu Hasenmayerův otazník. Bahno, písek, kamenné bloky velikosti náklaďáku. Jeden chybný krok a výsledkem bude v lepším případě zlomená noha. Stříká z nich pot. Vstupní jezírko sifonu se čtrnáctistupňovou vodou je vykoupením. Tři mělké 50-100 metrů dlouhé sifony překonávají bez problému. Horší jsou suché úseky mezi nimi. Každý začíná a končí strmým písčitým svahem. Dolu to jde. Nahoru šlapou na místě pět minut, než noha zabere. Po pěti stech metrech jsou na místě, kde před rokem objevili výraznou odbočku. Konečně se zbavují sedmilitrové přídavné láhve, která měla sloužit k ušetření vzduchu v zádových láhvích pro útok do nových objevů. Ještě je čeká 60 metrů suchým úsekem a jsou u sifonu, kam ještě lidská ploutev nevkročila...
Nic malého.
Deset metrů šířka, dva až pět metrů výška. Evidentně se jedná o hlavní odvodňovací kolektor! Chodba je nádherně vypláchnutá, na dně písek a štěrk. Sifón po třiceti metrech končí, pokračuje suchá chodba, nad kterou v deseti metrech zejí dvě ohromná okna do horního patra. Před potápěči se objevuje další jezero se sifonem. Opět několik desítek metrů pod vodou a zase je tu hladina. Na břehu je čeká gigantický zával z kamenných bloků. Dá se po něm postoupit nahoru asi deset metrů. Je vidět několik možností, kudy by se šlo proplazit dál, ale ne v neoprénu. Hrany skal jsou jako žiletky. Tohle je práce pro vybaveného suchého jeskyňáře.
Nový dvěstěmetrový objev je důležité ještě zmapovat. Cestou zpátky se pokouší Karol vyšplhat do jednoho z už uváděných oken mezi sifony. Bez lana to nepůjde.
Všechny tři dvojice se setkávají v suchých částech u sifonu Terminale aby po krátké přípravě vyrazili na cestu zpět gigantickým, v některých místech až 30 metrů širokým tunelem. Po jeho proplavání nechávají u sifonu plné zádové láhve pro tři potápěče, jeden skútr a pár drobností. Zbytek táhnou opět tři a půl kilometru ven k východu z jeskyně. Parta, čekající na ně v základním táboře, se bude muset ještě s jednou vynáškou otočit.
Regenerace
Následují dva dni sbíráme síly. Potápění v jeskyni Cala Luna spojujeme se sběrem slávek na slavnostní večeři. Bel Torente je také krásná zaplavená jeskyně a Radek se tady snaží alespoň něco nafilmovat. Stíháme se také podívat na sedmistý metr Ramo Nord (severní větve Bue Marina).
Telefonicky domlouváme s Robertem Lorou, který řídí výzkum v jeskyni Su Molente, možnost dopravení vyhledávacího lavinového bipsu do jedné z odboček v jižní větvi Bue Marina za sifonem Terminále. Už před třemi lety jsme na tomto místě měli rádiomaják. Tehdy zjištěná vzdálenost na povrch v boční části Codula di Luna byla 25 metrů. Místní Roberto a jeho lidé našli mezitím malou propástku, kterou prohloubili na 19 metrů. Je důležité potvrdit, jestli kopou správným směrem. Sice by suchý vstup do jižní větve za sifonem Terminale nevyřešil problém s překonáním údolí pod povrchem, ale umožnil by podrobnější suchý průzkum jeskyně v jejích odlehlých částech.
Vše se soustřeďuje na středu 10. října
Máme v plánu opět překonat sifon Terminale. Karol, který měl být jedním ze tří průzkumníků za sifon, se ráno probouzí se seklými zády. V sedm ráno vyráží transportní tým Michal, Tomáš a Barbora se skútrem, stage a čerstvě nabitými světly. V deset pak explorační skupina Dan, Mahony a místo Karola Martin. Kromě odnesení lavinového vysílače na dohodnuté místo v jeskyni, se chtějí znovu pokusit najít konec jeskyně za sifonem Francouzká dvojka.
Sifon Terminale překonávají za 15 minut. Za ním pak také krátký sifon Smrdutého úhoře. Mahony s Martinem startují lavinový vysílač o hodinu dřív, než jsme dohodli s Robertem. Ten zatím kráčí do údolí Codula di Luna, aby určil směr, ale hlavně vzdálenost mezi chodbou v podzemí a dnem nalezené propástky. Po nastartování bipsu se Dan, Mahony a Martin přesouvají k sifonu Zrada. Dan tady byl několikrát a rychle nachází puklinu, kterou při průniku před třemi dny kluci minuli.
Z druhé strany sifonu Zrada začíná trojice mapovat prostory až na konec jeskyně. Mapování před dvaceti lety proběhlo bez sklonoměru a je tady potřeba. Poloplazením zdolávají zával, stoupající těsně pod stropem prudce vzhůru. Následuje psychoplazivka mezi balvany držícími na čestné slovo a pak už se ocitají v síni, do které dorazil už před 34 lety poprvé Jochen Hasenmayer. V roce 2010 nalezli Dan s Martinem pokračování z této síně písečnou chodbou. Ani tady ale nebyli první. Starý nákres Le Guena z roku 1982 ukazuje, že v blátivé chodbě se dokonce zanořil do malého sifonu. Svědčí o tom vodící šňůra z té doby.
Zatímco Dan s Mahonym doměřují polygon velké síně, Martin s dvojčetem na zádech dorazil k sifonu Francouzská dvojka a prohledává okolí. Deset metrů od francouzského sifonu nachází mezi balvany další hladinu. Přístup je sice horší, ale sifon vypadá dobře. Dáváme mu jméno Martinúv sifon a Dan se rozhoduje, že se zanoří v něm.
Historický průnik
Očekávání je minimální. Jsme na hraně údolí a je jen malá šance, že prostory dole budou průlezné. Chodba pod vodou zatáčí prudce na jih. Krásně vypláchnuté prostory, pohodlně plavatelné i s dvojčetem na zádech šokují Dana. V hloubce deset metrů se objevuje puklina, směřující šikmo dolů, ale dál vede taky horizontální chodba. Po osmdesáti metrech sifon končí v jezírku 10x5 metrů. Dan odkládá potápěčské láhve a pokračuje dál prostornou suchou chodbou s výzdobou. Prochází velkou písečnou síň i 30 metrů dlouhé jezero. Po 330 metrech končí v užší sintrové chodbě se sifonem. Je čas prostory zaměřit.
Dan tuší, že se povedl historicky první průnik pod údolím Codula di Luna. Měřené azimuty to jednoznačně dokazují. Potřeboval postoupit minimálně 100 metrů na jih, aby měl jistotu, že je na druhé straně údolí. Celý objev je dlouhý 400 metrů a generálně směřoval na jih – kolmo na údolí. Po hodině a půl se Dan vynořuje ze sifonu u „zmrzlých“ kamarádů. Cestou zpátky k sifonu Terminale ještě balí lavinový vysílač.
Průchod sifonem zdržuje Mahonyho vybitý skútr, který mele z posledního. Nevadí to však, na cestu zpátky máme dostatek vzduchu, i kdyby oba skútry dosloužily. Ještě nás čeká tři a půl kilometrový transport zpět do tábora. Cestou potkáváme zbytek expedice. Vyrazili pro všechen zbylý materiál. Celou akci jsme zvládli za deset a půl hodiny.
Italové jásají
Čtvrtek od sedmi ráno balíme a na tři várky odvážíme všechen materiál z jeskyně do přístavu. Po naložení Transportérů máme domluvené setkání s Leem Fancellem v Dorgali. Informujeme ho o překonání Coduly. Leo je ve vytržení. Telefonuje s Robertem a nadšeně opakuje: „Setanta kilometry, setanta kilometry“. Sedmdesát kilometrů. To je předpokládaná délka systému, pokud se povede propojit jeskyně Su Palu-Su Spiria, Carcaragone, Su Molente, Cala Luna a Bue Marino. Základní krok k vzniku tohoto nejdelšího systému v Itálii jsme udělali právě teď průnikem pod Codulou...
...
Členy expedice Sardinie 2012 byli: Karol Kýška, Barbora Kýšková, Michal Plankenbuchler, Ondřej Novák, Tomáš, Josef Kanta, Vašek, Radek Teichmann, Martin Honeš, Martin Hutňan a Daniel Hutňan.
