Prokletá Sedumnácka konečně poodhaluje tajemství
Záhadám však ještě není konec!
Speleopotápěč a explorátor Mirek Manhart popisuje v krásném příspěvku autentický prožitek při objevném ponoru:
"Vystrojený dvěma šestilitrovými lahvemi na 300 barů se zanořuji do sifonu 17.17. a plný nadějí se postupně soukám ke kameni v 17ti metrech.
V hlavě mám jen jediné a to jestli mě to dneska konečně pustí dál. Dál za kámen, který nás stál tolik, včetně toho nejdůležitějšího. Kdykoliv jsem tady, mám takový pocit, že je tu se mnou Martin. Jeho tahle akce s kamenem stála život a my mu to dlužíme. Musíme se za něj dostat!
Blížím se a rovnou si navazuji šňůru. Dneska mám s sebou malý pajcr a zkusím kamen rozvalit, odstranit, posunout, zničit, zkrátka si udělat místo a dostat se dál. Po chvilce urputné dřiny se mi to daří a já se konečně soukám za kámen. Mé nadšení nezná mezí, jooooo jsem tady... konečně!
Vyvazuji vodící šňůru a plavu dál tlakovým tunelem. Jaké je to ale překvapení, když namísto vzestupu sifonu se jeskyně láme zase dolů. Pod hodně ostrým úhlem klesám do -25 m, do malé kavárničky. Na první pohled nevidím pokračování. Najdu ho až napodruhé přímo pod chodbou, kterou jsem připlaval, akorát v opačném směru. A zase klesám. Ještě absolvuji pár zatáček a opět klesám. To je tedy něco! Koukám na počítač, je na něm 36,7m! Nechápu. Už to musí přeci skončit, už musím začít stoupat...
Plavu ještě pár metrů do čistší vody a kontroluji manometry. Už bych se měl otočit, už prostě musím, ale támhle se sifon zvedá... Trochu se přemlouvám, ale ne, nejdu tam! Vidina hladiny je sice lákavá, přesto se otáčím a zkouším mapovat. Nevidím ale vůbec nic. Jemný sediment, který se zvířil mým proplaváním, je teď úplně všude. Cesta zpět je jako za trest. Viditelnost je na totální nule a vracím se pouze po hmatu. Rozpadlý kámen poznávám jen díky navázanému pajcru na vodící šňůře. Ale ani dál není nic vidět. Opět se pomalu soukám dál a po 36 minutách jsem konečně ve vstupním jezírku.
Klečím na břehu a v hlavě mám totální zmatek. Radost se mi tady dole mísí se vzpomínkami na Martina. Jaká škoda, že tu není s námi. Vůbec tomu nerozumím a nechápu, jak v téhle části jeskyně muže být tak neskutečná hloubka. Jak je možné, že tady, v téhle části Skalistého potoka je taková masa vody?!..."
hlášení: Mirek Manhart, listopad 2015
...
Sobotní akce byla rozdělena na dva "útoky".
První úderná skupina - čeští Speleoaquanaut - se vrhla na horní část Skalistého potoka, aby se pokusila překonat sifon 17.17.
Druhá úderná skupina - slovenští Speleodiver - se pokusili o pokračování velmi dlouhého a náročného úseku spodní části vývěru.
Dle Mirkovy výpovědi z horních pater vyplývá, že se podařilo překonat kámen v sifonu 17.17. a postoupit o další metry. Dále bylo zjištěno, že sifon oproti očekávání zcela mění charakter a ráz toku a klesá příkrými a točitými meandry do hloubky téměř 40metrů (!)
Další pokračování průzkumu bude potřeba zaměřit na mnohem náročnější postup než se původně očekávalo a tomu přizpůsobit i gas-management.
Mirek s podpůrným potápěčem Radkem, který se s ním vydal k sifonu 17.17. i zbytek českého týmu se společně vrátili po osmihodinové akci. Venku se mezitím změnilo počasí a v noci se ještě podařilo Radkovi zrakvit nohu při krkolomném sestupu zasněženým svahem od jeskyně k autu.
Akce je však díky postupu hodnocena jako velmi úspěšná!
Slovenští kolegové sice nepostoupili za doposud objevené prostory, ale přesto dosáhli úctyhodného 22. sifonu spodní části Skalistého potoka. Bohužel aktuální vodní podmínky jim nedovolily další postup. Bylo však alespoň probarveno řečiště v druhém sifonu, aby se zjistilo kam směřuje nedávno objevený vedlejší odtok.
DrK
...
Akce se zúčastnili:
Speleoaquanaut:
Mirek Manhart, Radek Teichmann, DrKozel
hosté: Willy, Gunar
Speleodiver:
Karol Kýška, Paĺo, Abo
Koordinace akce:
Zdenko Hochmuth, ujo Jožo
...
