Jak to bylo v Kesselu?
Červenec 2017. Po vzoru našich kolegů, kteří navštívili rakouskou jeskyni Kessel už o týden dříve, domlouváme čtyřčlennou skupinu do dvou aut a v brzkých ranních hodinách vyrážíme směr jih. Přestože je pátek, cesta docela odsejpá až do okamžiku, kdy mi auto přestane táhnout a na displeji se objeví nápis Power of engine is reduced. Tak na volnoběh dojedem na nejbližší sjezd a zkušeně otevřeme haubnu motoru. Po třech minutách odborného zírání na běžící motor ho vypínáme a po opětovném nastartování nápis mizí. Asi se budu ucházet o místo v profi servisu...Poté už cesta probíhala jak měla a za 5 hodin parkujeme 200 metrů od vývěru. Dlouhou dobu byl Kessel považován za samostatný systém až do roku 2003, kdy se jeden český spoleopotápěč Pavel Říha už naštval a po asi dvou letech návštěv Kesselu, kdy si natahal 18ti litrové lahve k druhému sifonu a ve společnosti druhého, Honzy Enčeva, proplavali 64 metrů hluboký a 480 metrů dlouhý sifon až do systému Hirlatz, který patří k nejdelším jeskyním v Evropě.
My takové ambice nemáme, jdeme propotápět první sifon, prolézt úzkou suchou část a podívat se do hlavní 60 metrové studny. A při té příležitosti Petr vyzkouší nově vyvíjený RB přístroj v bokové konfiguraci.
Plán akce je nastaven tak, že první dvojice Petr a Mejla jdou do jeskyně hned po příjezdu a druhá, která přijíždí o něco později, počká až po vylezení první. Systém má sice několik desítek kilometrů, ale Kessel je prostorově skromnější. Tudíž bysme se ve čtyřech ani pořádně nevešli.
Po hodinovém taháni vybavení k hladině sifonu nás přivítá nažloutlá, ne moc čistá voda. Škoda, třeba v druhém sifonu to bude lepší. První sifon proplaveme celkem svižně, i se pokoušíme o fotky, ale čistota vody neni příznivá. Vynořujeme se v suché části a sundaváme ze sebe lahve a pomocí ocelového lanka, které zde natáhli jeskynáři, transportujeme lahve a foťák na druhou stranu k hladině druhého sifonu. Prostorově a velikostně je to pro dvoumetrového chlapa trochu malé a tak jeskyní rezonuje dost sprostá ozvěna. Ale nakonec se po půlhodině daří dotahat lahve k začátku druhého sifonu a hurá do vody. Petr se zanořuje první a já beru foťák a po šňůře, kterou Petr odvíjí z bubnu, ho následuji. Voda není o moc čistější než v prvním sifonu, tak se ani Petrovi nedaří hned napoprvé najít cestu do hlavní 60 metrové studny.
Cestou v kalné vodě potkáváme utrhané zbytky šňůr, je to dost nepřijemné, bohužel síle jarní vody neodolá jen tak něco.
Otáčíme to v 35 metrech hloubky, je to opravdu kalné a není tu co dělat, snad jen se nezamotat do volně visících zbytků šňůr. Voda má 8 stupňů a po půlhodině se těším do plazivky, až se nadáváním zahřeji.
Vynořujeme se po dvou a půl hodinách trochu zklamaní, kluci Rafo a Pepa na nás už čekají nastrojení v jezírku a jsou dychtiví po informacích. Trochu je napínáme a pak stejně jdeme s barvou ven, Rafo je natěšenej, tak na poznámky na čistotu vody nereaguje a pospíchá pod hladinu. Vytaháme cajky, dáváme je sušit na parkovišti a jdem si pro pivo, které chladíme v jezírku a než stihnem otevřít plechovku, objevuje se světlo vracejících se kluků. Jim to trvalo jen dvě hoďky, ale proto, že Pepa rezignoval na vodu a do studny nešel a jak Rafo konstatoval, prý o nic nepřišel, po nás to bylo ještě kalnější. Jsme docela rádi, že se Rafo nezamotal do těch utrhaných šňůr.
Pomáháme klukům s cajkama a pivama z vody a jdem na parkoviště grilovat a vychutnat si chlazené pivko, jelikož na to voda v Kesslu byla dobrá.
U piva vzpomínáme na Pavla Chaluhu Říhu a Honzu Enčeva jak si museli užívat v té mrňavé plazivce s 18ti litrovými lahvemi, no klobouk dolů.
Mejla Dvořáček
...