GRUZIE: Den po dni (Expedice Rača 2025)
05.09.
V předvečer našeho plánovaného odjezdu do Gruzie se potkáváme při společném balení u nás doma. Všichni zúčastnění z Prahy různě přebalují a kompletují výstroj tak, aby jsme se vešli do stanoveného váhového limitu a pokud možno tak i dobalili společné zavazadlo, do kterého vkládáme nosítka dvě 4litrové potápěčské láhve (samozřejmě bez ventilů). Toto nejobjemnější zavazadlo pak plánujeme předat Lence, která si své věci sestěhovala k ostatním a umožnila nám tak tento dáreček zabalit sebou.
06.09.
Ranní vstávání zvládáme s noblesou a společně dorážíme na letiště, kde se potkáváme s druhou částí výpravy z Bozkova. Při odbavení našich zavazadel se dozvídáme, že náš krásně zabalený dáreček musí jít na rentgen u nadrozměrných zavazadel, kde si po informaci, že se jedná o potápěčské láhve nechávají pečlivě zabalený dáreček rozbalit. No co, krátké zdržení a šup do letadla. Po čtyřech hodinách jsme na letišti v Kutaisi, kde už čekají naši domácí kamarádi. Přesun na základnu nám trvá okolo hodiny a hned po vybalení spěcháme na společnou slavnostní večery u Jumbuliho. S trochou nadsázky se dá říct, že jsme večer přežili bez větších ztrát a že všichni na druhý den ví co mají dělat.
07.09.
Dnešní přípravný den zahajujeme dobrou snídaní. Letos se o nás v tomto duchu stará Lenka, Miloš a Pavel. Je to prostě bomba, tohle zázemí miluji. Jak k jídlu, tak k práci. Všichni vyrážíme k jeskyni Prometheus, kde je základna místních jeskyňářů a kde jsou uloženy naše věci z předchozích let. Mezi tím se Vratík dohaduje na půjčení auta, které budeme mít k dispozici po celý náš pobyt. Kompresor se točí, potápěčské flašky se plní a mi využíváme včerejší nabídky od místního guru Amira, který nám popisuje jednu možnost potápění na vodní plavbě v Prometheus cave. Jsme vděčni za tuhle rozmluvu a jedeme se na místo i s Amirem podívat. Knak se Standou a ostatními členy dávají zatím dohromady lezecký materiál na zítřejší akci do zadní části jeskyně Melouri - bahnitá odbočka. Sedíme v loďce, naštěstí bez turistů a asi po 280metrů od vchodu nám Amir ukazuje pod kulisou malou skulinu, kde začíná odbočka do další zatopené části. Slovo dalo slovo a tak na dotaz Amirana, kdy že bychom se tam vypravili odpovídáme za 30minut. Amir se trochu diví, možná je i malinko v šoku, ale my to letos máme tak našlápnuté, že není čas ztrácet čas. Vyjedeme k základně, všichni s něčím pomohli a máme zabaleno. Jelikož Láďu bolí zub, jde se mnou do vody Kuba. Po ustrojení se pomalu posouváme pod kulisu, kde kontroluji vyvázání a stav šňůry. Nutno podotknout, že Amir tu byl naposledy před 10 lety. Šňůra drží, zanoříme se. První sifon je cca 30metrů dlouhý s maximální hloubkou 3.5m. po vynoření koukáme na poměrně velké jezero s krásnou krápníkovou výzdobu. Plaveme po hladině asi 70metrů a hledáme pokračování. Nakonec si všimneme menšího otvoru mezi krápníky, kde to sice bez zanoření nejde, ale jen spíš kvůli tomu, abychom nic zbytečně nepolámali. Za krápníkovou kulisou je další 60metrové jezero, které končí po levé straně sifonem a po pravé suchou částí. držíme se Amirovi rady a pokračujeme vpravo. Kuba nechává svoji výstroj na místě a dál už mi pomáhá s druhou lahví. Suchá část je asi 30metrová s jedním mělkým jezerem zakončená bahnitou částí. Následuje jezero, do kterého posílám nejprve Kubu bez výstroje na průzkum. Po chvilce hlásí konec jezera a pravdě podobně i sifon. Po krátké přípravě se zanořuji už sám do sifonu. Po cca třiceti metrech nacházím bužírku, která tu je na místo vodící šňůry běžná výstroj potápěče. Navazuji svoji šňůru a pomalu klesám. Podle Amira bych měl končit v – 27metrech. Dosáhl jsem – 25metrů a dno se zdá být vcelku proprané od vody, žádný kal, ani sediment při načechrání písku se nezvedl. Nutno tedy podotknout, že potápění v těchto partiích je s viditelností cca 30 cm. Pomalu stoupám až do 14metrů, kdy mi z křídla začíná ucházet vzduch a já konstatuji, že moje staré křídlo to má za sebou. Beru osobní bubínek, navazuji se na "bužírku" a objíždím obvod jeskyně. Pořád se posouvám ke dnu, plavu po obvodu a po hmatu zkouším najít možnou odbočku. Amir přeci říkal, že na druhé straně je chodba v hloubce 41metrů a voda se tudy musí dostávat do jeskyně. Nikde nic, ani náznak. Opouštím dno s myšlenkou, že voda se možná proceďuje skrz písek na dně. Výstup mi trochu zhoršuje prasklé křídlo, ale po chvilce vidím čekajícího Kubu na břehu sifonu. Vracíme se zpět a Kubu napadla myšlenka se podívat do sifonu po levé straně, po kontrole hodinek konstatujeme, že by mohlo dojít k situaci, že budeme plavat až ven z jeskyně, až na konec vodní plavby, protože lodičky končí v určitý čas. Plaveme ven, v jezerech nadáváme, jsme těžký. Kuba má půjčené místní křídlo a v kombinaci s ocelovými flaškami a mokrým neoprenem je to peklo. Mě zase vycházejí bubliny z prasklého křídla a dofukuji vrapovku pusou. Konečně tu máme sifon a po vynoření nám vstříc přijíždí Valeri s Michalem a Láďou, záchrana. Plavat to ven, tak jedině bez flašek. Jsme u konci vodní plavby, ještě schovat lodičku, nabalit cajky do báglů a už je tu Knak s autem. Pěkně to časově sedlo, akorát dobalili a jeli se podívat, jak jsme na tom.
08.09.
Dnešní cíl je jasný - odbočka v jeskyni Melouri s názvem bahnitá. Vyrážíme v osmi lidech a v jeskyni se dělíme na dvě party. Vratík s Beatou nám nejprve ukázali nástup do odbočky a pak pokračují hlavní chodbou k řečišti a do zadních částí, kde se nám minulý rok nepodařilo do mapovat část jeskyně. Ostatní se vydávají do odbočky, která podle jejího názvu "bahnitá" už něco na povídá. odbočka je dlouhá něco přes 800metrů a je tu několik lezeckých úseků. Postupně jednotlivé úseky vystrojujeme a překonáváme výškové metry. Vždy máme po ruce lano s kotvením, které včera připravili kluci na základně. Kromě lan s kotvením máme všichni na sobě asi pět až deset kilo bláta. Čím dál víc nám tahle část jeskyně připomíná Čeřinku v Českém krasu, s tím rozdílem, že tady je plánovaná akce na deset hodin. Po dvou hodinách dorážíme k doposud známé části jeskyně. Nebudu tvrdit, že s noblesou a parádou, ale s pár místami hledání pokračování a dohadování se jak co vystrojit. Nutno podotknout, že máme s sebou Knaka a ten si tak trochu jede svou za občasného odporu Ládi :-). Před koncem jeskyně se rozdělujeme na dvě party. První parta valí jeskyní dál a druhá začíná mapovat. Asi po půl hodině se proti nám objevuje Knak s informací, že tady v minulém roce ještě kluci byli a že konec jeskyně je asi o 150metrů dál. Dál že se dá dostat jen vodou a že hledají dobrovolníka, který tam půjde. Všichni se tak přesouváme na konec zmapovaných částí, kde už čeká první parta. Po krátké diskuzi se svléká Láďa a jde do objevů. Dvacetiminutové čekání je jako věčnost, nakonec slyšíme šplouchání vody a šustot overalu, pak se objevuje i Láďa.Ano jeskyně pokračuje 150metrovou částí s jezerem, pravděpodobně sifonem a lezeckou částí komínu. Láďa je promrzlí a my velíme k návratu. Rozdělujeme se tak, abychom na sebe nemuseli v lanových úsecích čekat. Při jedné z částí se Michal vydává do pravé chodby, ale zpět je výškový stupeň nad námi. Necháváme bágli na odbočce a jdeme se podívat. Labyrint chodeb nás zavedl až k cca dvacetimetrové studny, kde končíme s mapováním. Máme ale ještě energie na tohle odbočku a dáváme tomu dvě hodiny. Opět se rozdělujeme a první trojka strojí studnu, druhá trojka mapuje. Knak, Standa a Michal slanili na dno studny a objevují další část se sifonem, který jde asi i obejít. Druhá trojka Kuba, Láďa a já se snažíme objevenou část zmapovat od studny k hlavní chodbě. Láďa mezi tím chřadne a je třeba se posunout dál. Cestou zpět se ještě ve dvojici s Kubou ztrácím v jeskyni. Přešli jsme odbočku a vyšplhali pár výškových stupňů navíc. Pak slyšíme druhou partu, a tak se vracíme, abychom společně po skoro jedenácti hodinách vylezli ven. Cesta od jeskyně je trochu složitější, ale nakonec všichni moc rádi vidíme světla přijíždějícího auta, které nás vrací zpět na základu. A teďka si představte: Přijedete na základnu a prví co vás čeká je teplé jídlo připravené Lenkou, Milošem a Pavlem no prostě bomba. Kdo tohle na expedicích má?
09.09.
Ráno cítíme včerejší akci asi všichni. Po snídani vyrážíme k jezu, kde trávíme skoro dvě hodiny mytím všeho so jsme měli včera sebou a plánujeme balení na akci Oniore. Během mytí se dozvídáme i plánovaný výlet od našich gruzínských kamarádů. výlet má být už zítra, a to vzhledem k počasí kvitujeme. V odpoledních hodinám pak vyrážíme i do veřejné jeskyně Sataplia, která je nedaleko a panem vedoucím je ti Gigo, který je tu s námi na základně. Sataplia je veřejně přístupná jeskyně se stopy dinosaurů. U poklady dostáváme zelený papírek s nápisem s kterým nás pouští všude kde jen kroutí hlavou. Nedá nám to a za pomoci překladače se na papírku píše: zelené lilky pustit všude a podpis Gigo (samozřejmě je to jen Google překladač, ale všechny nás to pobaví). Na večer jsme pozvaní do města od Valery na vyhlášené kinkaly, tady dnešní den zakončujeme.
10.09.
Na výlet se vyráží už okolo šesté hodiny. Jedem třemi auty směr jih. Po pár hodinách máme snídani v místním motorestu, pak povinného panáka čači a další hodinu v autě. Před námi se objevuje pevnost Rabati, která je naší první zastávkou. Rabati – hrad vystavený od 9 - 15 století má několik věží, které musíme navštívit, krásnou zahradu a normální záchody, což je po snídani také důležité. Po nadýchnutí trochu historie se přesouváme do nedalekého kláštera Sapara, který tu stojí také od devátého stolení. Cestou potkáváme i řeckého patriarchu, který jde akorát odsloužit modlitbu. Je vidět, že i Turecký nájezdníci měli určitý náboženský respekt. Klášter je nedotknutý oproti bývalému hradu na kopci, s kterého je dnes už jen rozvalina. Opět se posouváme dál na jih a dorážíme do nádherného kaňonu se skalním městem Vardzia. Tady nás čeká procházka po rozlehlém kopci s desítkami místností vytesanými do pískovcové skály. Je tu i klášter, chodby spokojující jednotlivé části, většina je popsaná a spojené neustálými schody (sem nás brali asi proto, abychom nevyšli z kondice) ne je to pěkné a když si k tomu představím i část svahu. které se sesunula. Muselo tu to být skryté dokonale skryté před světe. Dole pod kopcem máme oběd s večeří a odjíždíme spokojeni a plni dojmů zpět. Vlastně ne tak úplně. Cestou ještě jednou odbočujeme, abychom se na závěr podívali do města Borjomi, které nám připomíná lázeňské Karlovy Vary. Je pozdě večer, když dorážíme na základnu. Chtěli jsme ještě balit, ale přesouváme to na zítra ráno.
11.09.
Od brzkého rána tu běháme jak mravenci v mraveništi, balíme si každý věci do jeskyně, SRT, strojení, vrtačky, kotvy, potápění zkrátka všechno, co budeme potřebovat na plánované třídenní akci vodopády Oniore. Ještě musíme nabalit i spaní, protože nevíme, kde přesně budeme a jak to tam bude vypadat. Konečně máme do třicet minut vzdáleného místa, kde se potkáváme s dalšími místními kamarády, kteří nám pomůžou s přesunem. Přesun na místní salaš vypadá tak, že vše co jsme potřebovali se naházelo na korbu nákladního auta značky Zil a ten se s námi vydal do kopců. Zil jede, a to i tam, kde by jsme to nečekali, jednou mu nevadí kamenné shody, podruhé zase bahnité hluboké koleje a s ostrou zatáčkou si poradí tak, že zbytek kopce prostě z couvá. Po hodinové jízdě jsme na místě na salaši, která bude naší odloučenou základnou po dobu tří dnů. Vzhledem k dobrému času vybalujeme a rovnou i přebalujeme na první akci. Vratík s Beatou, Betem a místníma regnerama jdou k vodopádu Toba 2, kde je měřák vodní hladiny a po roce musí udělat odečet. Ostatní plánujeme vodopád o údolí dál s názvem oba 1. Obě party mají společný kus cesty, kdy od salaše sestupujeme do údolí a přes první potok přelézáme po kládách. U druhého potoka, možná i říčky se naše kroky rozdělují a první parta odbočuje proti proudu k vodopádu a jeskyni Toba 2. Ostatní přecházíme říčku a stoupáme na po hřbetu dalšího kopce, abychom se na vrcholu přehoupli a klesli k další říčce, která už ústí od vodopádu a jeskyně s názvem Toba 1. Jdeme se podívat a vodopád, který na nás majestátně chrlí vodu bez mála ze stometrové kolmé stěny. Na nic nečekáme a tentokrát se brodíme přes říčku, protože kláda je tu jen jedna a my s těžkými batohama nechceme nic riskovat. Tady už není žádná cesta, pěšinka, nebo náznak něčeho podobného. Valera si zkouší vzpomenout a pomalu stoupáme zarostlým kopcem v subtropickém pásu. Kluci ve předu sekají mačetami, Standa čistí novou cestu od lián, které nám tu zamotávají nohy, vzadu se značí cesta, aby jsme trefili zpět. Po hodině a půl sestupujeme k vývěru z jeskyně. Nad vodopádem je ještě cca 60metrů volného prostoru a pak portál vstupu do jeskyně. Rychlá obhlídka situace Knakem a dohoda zní tak, že Knak s Láďou se převlíknou do neoprenu a začnou vystrojovat třicetimetrový stupeň v jeskyni, Valeri s nimi zůstane a ostatní půjdou do značit a zabezpečit zpáteční cestu. Lezeme po čtyřech do kopce proto, aby jsme za pár metru zase slézali po čtyřech z kopce, značíme cestu, aby člověk nemusel bloudit až půjde utahaný z jeskyně. U brodu si hrajeme na bobry a děláme z kamenů pohodlný přechod, pak ještě dva kopce a jsme na salaši. Na salaši připravujeme společnou večeři ve formě šašliků a po dotazu kdy budeme stavět stany a kontrolu radaru se rozhodujeme pro střechu salaše, kde se chceme v devíti lidech naskládat. V osm hodin vidíme na protilehlém kopci světla kluků, kteří se vrací. s napětím očekáváme a plánujeme různé varianty dalšího dne. Po příchodu Valeri, Knaka a Láďi se dozvídáme, že stupeň je vysoký cca 30metrů, lano natažené mimo vodopád a nad vodopádem asi po 450m metrech sifon. Bomba hned zítra vyrazíme. Plán se nám trochu mění tím, jak Knak tráví místo večeře čas na toaletě, tedy pokud se té boudě venku dá tak říkat. Jo a už jsem psal že začalo pršet?
12.09.
Ano, plán zněl jasně. Jenže v noci ne že by jen pršelo, ale lilo a lije pořád. Knak odpadl a je K. O. My to nevydržíme, a i přes neustálý déšť vyrážíme zpět nad vodopád. Cesta ze salaše se stala skluzavkou, stejně tak ostatní lesní cestičky. Potůčky se staly říčky a říčky o něco většími říčky, takže tu poslední překonáváme v sedě na kládě a pomalým posedem vpřed. Před posledním kopcem sundáváme pláštěnky, aby jsme je v terénu neroztrhali a stoupáme nad vodopád. Pohled na vodopád nesvědčí nic dobrého, průtok se zvětšil odhadem na pětinásobek. Sestupujeme k portálu a vidíme o kolik se průtok zvýšil, Oblékáme neopreny a jdeme se kouknout, jestli nás to dneska někam pustí. Ne tak dnes tedy rozhodně ne. Průtok je tak velký, že Michal připravuje lano na vhození do vody tomu, komu by to uklouzlo a pak by šel rovnou sto metrů volným pádem. Kuba s Láďou se zkoušejí dostat k lanu tak jako včera s Knakem. Není to reálné, a tak se prodírají po levé straně a dostávají se až na začátek vystrojené lanové části. Já jdu s Valeriem, Betem a Standou po druhé straně chodby. Tříšť tu lété vodorovně, občas se nedá ani pořádně nadýchnout. Přepojuji světlo na kužel a občas dokážu prosvítit vodní tříšť až na kluky. Ty mezi tím vyzkoušeli první lanovou délku, ale pak se voda valí i tam kde je vystrojené lano a to je konec, otáčí a snaží se dostat z proudu ven. Sedím na kameni uprostřed vodní tříště, mám kompletní sedmičkový neopren, k tomu třímilimetrovou vestu s haubnou a potápěčskou masku přede mnou se míhají dvě světla od Láďi s Kubou a já si tak přemýšlím co jsme vlastně dneska od toho očekávali. No nic, balíme a velíme s kompletním nákladem k návratu. Naštěstí se Michal se Standou rozhodli udělat jednu vynášku materiálu, a tak je tady jen jeden batoh navíc. Cestou zpět se o něj střídáme až do té doby, než potkáme ty dva, co nám jdou naproti. Vzhledem k neutichajícímu dešti se hladina u říček zase o něco navýšila a tak už i v sedě mácháme nohama ve vodě. kde je ten krásný kamenný přechod, který jsme tu tak pracně před několika hodinami vybudovali. Za první teďka už řekou přebalujeme a každý si bere co unese. Někdo víc, jiný míň, ale důležité, abychom tady nic nenechali. Vlečeme se přes kopce a stále prší. Čím blíž jsme u salaše těšíme se na čaj a jsme zvědaví co druhá parta vymyslela. Místní bača jim nabídl, že je dovede k jeskyni, kam dříve chodil, když byl mladý kuk. Ale řekněme si narovinu, že v takovém počasí by ani psa nevyhnal, což nám potvrzuje i pes co hlídá salaš. Kluci nikam nešli a měli alespoň oni rozum. Večer pak zakončujeme sýrovými plackami od bači, které jsou naprosto úžasné. Změnili jsme plány a náš Zil nás odveze už zítra dopoledne.
13.09.
Celá noc propršela a nám se tak potvrdilo, že dřívější odjez je dobrý nápad. Ráno balíme a pak se stane to co jsme tady ještě nezažili, a to že se zvedne mlha, vyjde sluníčko a nám se podaří si prohlédnou protější stranu kaňonu, v kterém protéká dnes už asi regulérní řeka. Bača nám ukazuje místa odkud z protější stěny valí voda pod tlakem. Je to paráda. Přijíždí Zil s turisty, kteří jedou evidentně na salaš, jo byznys je byznys i tady. Opouštíme naši dočasnou základnu a v hlavě máme určitě jak se sem vrátíme a doděláme to co jsme letos nestihli. Hodinová cesta ze salaše se nám o hodinu a půl prodlužuje díky prasknuté pneumatice a víte so se ještě v průběhu výměna stalo? No začalo pro změnu zase pršet:-). Po přeložení věcí do aut se jdeme podívat na vodopády v Martvili. Je to vlastně spodní část řeky, kterou tvoří právě voda z jeskyní Toba1 a 2 s názvem vodopádu Oniore. Pak se přesouváme na základnu a všichni suší vlastně skoro úplně všechno. Hodnotíme situaci a musíme přidat. Zítra se rozdělíme. Ještě večer připravujeme věci na další den, Foukáme flašky a balíme cajky.
14.09.
A je to tady, každý z nás má svoje poslání. První skupina se vrací do Melouri k rozdělané práci v podobě explorace pod studnu a pak ještě doufám dál. Další členové mi jdou nejprve do nedaleké jeskyně Opičo 1 zanést věci na potápění, aby jsme se pak odpoledne přesunuli i s potápění do nové jeskyně Rušava. Ale postupně: První skupina se skládá s Knaka, Beáty, Standy a Kuby vstávají o něco dřív, opět mají skvělý servis od podpůrného týmu a vyráží do bahnité odbočky v Melouri. Výhoda je ta, že jsme nechali lezecké stupně vystrojené a tak se nemusí zdržovat se strojením. Po slanění studny objevují dalších cca 150metrů chodem, které postupně mapují a objevují ještě další odbočky ve spleti chodeb. Předběžně se domlouváme, že po akcích druhé skupiny jim půjdeme naproti a pomůžeme s transportem. Tento plán ale nejsme schopni dodržet. Druhá skupina se skládá z Láďi, Michala, Vratíka, Pavla a mě. Jdeme k jeskyni Opičo 1, která je kousek nad Prometheus cave. Pracovní název z minulého roku je "u prasete". Po chvilce přípravy lezu do vody a Láďa ještě dělá kotvící bod pro vodící šňůru. Opět si vzpomenu na Amiranova slova s tím, že v sifonu je odbočka vpravo a že tam nikdo nebyl. Po zanoření beru útokem pravou stranu sifonu, držím si stěnu a dno v dohmatu (viditelnost je opět minimální) asi po pěti minutách se vynořím za sifonem bez nalezení možné odbočky. Proplavaný vstupní sifon je cca dvacet metrů dlouhý s maximální hloubkou 2,4metry, ale jelikož je viditelnost takřka nulová, nejsem zatím schopen popsat jakým směrem jsem plaval. Vyvazuji šňůru na hodiny, které tu ve stěně jsou skoro dokonale nachystané, sundávám cajky a rozhlížím se. Hned po vynoření jsem zahlédl hladinu i po pravé straně, jdu na obhlídku. A opravdu nacházím odbočku, ale až za hladinou jezera. Jeskyně je tu blátivá a nízká, po asi sto metrech se dostávám do větších prostor a všímám si i aktivního toku potůčku uprostřed chodby. Tady už se chodba zvedá a rozšiřuje, ale aktivní tok je jasný. Asi po dalších padesáti metrech voda vtéká malou chodbou mezi kameny, kam už se nevejdu a tady končím. Vracím se zpět a pokračuji v hlavním směru dlouhým jezerem s nízkým stropem. i tady se podle půdorysu jeskyně zatápí v celém profilu. Po jezeru máme v chodbě písek a i evidentní řečiště s jasným znakem protékající vody směrem do vstupního sifonu. Pak následuje velká chodba s obrovskými vypadanými bloky a aby toho nebylo málo tak opět otočka a sešup na jezero s nízkým stropem. Ještě jednou nahoru a dolu k vodě a už jsem došel až na konec, kde si myslí že je sifon. Cestou zpět se ještě rozhlížím po možné odbočce, ale to si necháme na další ponor i s mapováním. Po vynoření transportujeme věci zpět na základnu, tady jen přebalíme dáme si něco do pusy a už je tu Beto, který nám jde ukázat další jeskynní vývěr s názvem Rušava. Převlékáme se do neoprenů a vyrážíme do jeskyně. Vratík a Šimonem, který včera přijel se hned zapojuje a mapují od vstupu jeskyně. Láďa a Michal mi berou potápěčské láhve, já jdu na lehko. Po vstupním jezeru procházíme nádherným meandrem jeskyně. Aktivní tok si za ta léta udělal spoustu cestiček a voda se nám postupně ztrácí pod nohama, aby zase za pár metrů hučela v úrovni pasu. Je to paráda, tedy pro mě, jdu jen s potápěčským křídlem a ploutvemi, flašky táhnou kluci. Na konci aktivního toku je jezero se sifonem, opět není na co čekat dostrojuji se za pomoci kluků a hurá do neznáma. Hned po metru je mi jasné, že to tady nebude zadarmo. Viditelnost je opět na nule, možná i pod nulou. Jsme ve dvanácti metrech, převazuji vodící šňůru a zkouším jednotlivé směry, ale většinou končím na hmat v meandru, zase se vracím, stahuji šňůru, další vývaz a opět se vydávám dalším směrem a zase nic, tohle se opakuje ještě hodně krát. Nedokážu vodící šňůru stahovat, protože bych nevěděl, kde jsem už byl a kde ne. Vytáhl jsem snad padesát metrů ale ve skutečnosti jsem byl jak spiderman na místě. Cestou zpět si nadávám, jezdím po šnůře sem tam a postupně stoupám. Maximální hloubka sedmnáct metrů a nic z toho. V jednu chvilku jsem si myslel, že cítím na tváři proud, ale to už jsem byl cestou zpět a nemám morál zkoušet další směr. Jsem na hladině a referuji Láďovi s Michalem o ponoru. Plaveme ještě po jezeru na druhou stranu, ale nic tam není. Láďa si pak zkouší v mé masce viditelnost, ale moc nadšený z toho není. Balíme věci a cestou zpět potkáváme Vráťu se Šimonem. Sundáváme cajky a jdeme ji pomoci s mapováním. Těsně před sifonem pak kluci nacházejí i dvě patrové odbočky, které také zmapujeme, aby to bylo na komplet. Jsme venku z jeskyně a dle dohody posíláme info na skupinu a prosíme o auto, které nás odveze. Na chatu skupiny už vidíme i první skupinu, která už se vrátila s objevy z Melouri. na základně si pak sdílíme zážitky a já oznamuji Kubovi s Láďou, že zítra potápí se mnou "u prasete" kde to musíme kompletně zmapovat.
15.09.
Že je to náš poslední den na expedici? tak to rozhodně nevypadá. Po včerejším náročném dni kdy hlavně první parta dostala pořádně zabrat si dopřáváme o něco delší spánek. Pak se začneme balit a za pomoci všech kteří jsou schopni přesouváme materiál pro tři potápěče do jeskyně Opičo 1. Do vody jde Kuba, Láďa a já. Kluci mají klasický side mount a já jdu jen na lehko s flaškou a automatikou ve speleovaku. Plavu jako první, než se kluci nastrojí a mapuji první sifon. Až teďka konečně vím, jak je dlouhý a hluboký. Na již známé pískové části odkládám vše a čekám na kluky. Při odstrojování mi zajela ploutev pod vodu a nemůžu ji najít. Hned jak se kluci objeví na hladině hlásím: nejdřív mi najděte ploutev. Ze začátku si myslí, že si dělám legraci a je to nějaká forma tréninku, když ale trvám na svém začínají hledat a najdou. Pak se odstojí a začínáme mapovat novou odbočku vpravo, kde se ztrácí voda mezi kameny. Kuba s Láďou měří a ukládají data, já kreslím do web notesu mapu. Vracíme se z blátivé odbočky na hlavní chodbu k cajkům. Kluci mu berou malé lahve, s kterými jsem doplavali, já beru křídlo a ploutve. Od vyvázané šňůry na hodinách začínáme mapovat hlavní tah. Chodba je tu přesně taková, jakou jsem popsal při svém prvním pobytu za sifonem, střídají se nízké záplavové chodby s velkými prostory, na výšku i šířku k dvaceti metrům. Mapujeme postupně až k zadnímu sifonu, před kterým se oblékám. Beru komplet výstroj, buben do ruky a druhou stranu vodící šňůry drží kluci. Zanořím se pod kulisu, kterou jsem si při předchozí návštěvě vytipoval a hned na první pokus jsme úspěšný, držím na dohmat pravou stranu a strop, tak nějak mám v podvědomí, že tady žádné hluboké sifony nemusí být.Po pár metrech pod vodou nacházím břit, na který vyvazuji šňůru a za chvilku se objevuje hladina. Podle počítače maximální hloubka tři metry. Za sifonem je kousek jezero a vidím dlouhou nízkou chodbu. Sundávám ploutve a vydávám sechodbou, po stranách jsou vodní hladiny, ale nic nenasvědčuje že by měli pokračovat sifonem. Asi po stopadesátí metrech přicházím k plně zatopenému profilu jeskyně. Vzhledem k tomu, že zbytek vodící šňůry jsem použil na předchozí sifon dál nemůžu. Obracím zpět a po chvilce jsem u kluků, kteří našli dobré místo pod stropem na vyvázání vodící šňůry. Kluci mi pomáhají s výstrojí a společně se přesouváme k prvnímu sifonu. Tady se postupně nastrojujeme a pak po jednou opouštíme hladinu "u prasete". Teda málem bych zapomněl, kromě Kuby, který bojuje se zanořením a vypuštění svého kompenzátoru. Nakonec se vše podaří a všichni tři jsme za chvilku venku. Balíme a cestou od jeskyně potkáváme kluky, kteří nám šli pomoc. Láhve necháváme u základny místních jeskyňářů v Prometheus cave. Zbytek cajků jdeme rozhodit na naši základu, aby nám to všechno uschlo a vracíme se k Jambulimu na pivo. Večer nás čeká balení našich věcí a musíme ještě dát vše do skladu. Večer sedíme na terase, někdo ještě balí věci, další kompletují mapy. Zítra brzy ráno odjíždíme na letiště.
16.09.
Naši gruzínští přátele pro nás mají nachystaný ranní transport na letiště. Postupně míjíme pár vesnicí, předměstí Kuthaisi a přijíždíme na letiště.Loučíme se s Valerim, Betem a Jumbulim, všem patří obrovský dík. Další obrovský dík patří Lence, Milošovi a Pavlovi za to jak se o nás starají v průběhu expedice. Snídaně každý den, teplé večeře vlastně kdykoliv se člověk vrátil z jeskyně to všechno dohromady dává dobrou partu a skvělé podmínky k dalším objevům. Děkuji také všem účastníkům a hlavně Vratíkovi, jak dobře je expedice organizovaná.
Členové letošní expedice byli: Vratík a Beata Ouhrabkovi, Lenka a Miloš Hájkovi, Pavel Řehák, Šimon Zonyga, Michal Novák, Ladislav Fric, Jakub Vokřál, Standa Šlechta, Michal Vaněk, Míra Manhart.
Mira Manhart
