Expedice Mexiko únor 2017
9.2.17
Přiletěl jsem do Cancúnu těsně po 18-té hodině a vyrazil do půjčovny America. Objednaný pick-up už čekal, ale následovalo klasické dohadování o ceně a nutnosti pojištění. Skončili jsme na 40 USD na den. Byl nejvyšší čas odchytit kluky, kteří přiletěli z Toronta dvě hodiny po mně. Ubytovali jsme se u Lukáše a hajdy na kutě.
10.2.17
Den příprav materiálu. Dovézt od Lukáše z Changa sud a přepravky, vše zkontrolovat, přátelská návštěva u Billa a vybrat lahve v Xibalbě. Dvakrát koupačka v moři, ustrojení lahví a kontrola automatik. Jsme připravení na zítřejší výjezd do starých cenotů, kde jsme začínali v roce 2004.
11.2.17
Po ranním běhání a cvičení vyrážíme do Chemuyilu a dál směrem na Koox Baal. Cílem je najít cenot Chu Muc Cho a zkontrolovat další možnosti. Tady jsme potápěli s dvojčatama a věřím, že sidemount pomůže postoupit dál. Žádný chodník, který mi zůstal v paměti neexistuje. Vyrážíme s mačetami v rukách do boje s hustým porostem. Každý centimetr musíme vyrubat. 500 metrů sekání nám dáva pěkně zabrat. Chu Muc Cho je nalezen. Ještě nás každého čekají dvě donášky materiálu. Teče z nás pot a vrklají kotníky. Konečně do vody. I když... Bahňák, který nás tady čeká, neslibuje žádné příjemné zchlazení. Propadáváme se po kolena do břečky a až do 10 metrů je vidět tak dva metry. Pak je to lepší, ale pořád černá díra s minimem výzdoby. Nechápu, jak jsme tady před třinácti lety mohli slintat radostí nad objevováním nových světů. Karol s Paľom zkouší pravou stranu na konci Chu Muc Cho a žádná z pravých odboček nepouští dál. Ani konec šňůry nedává šanci postoupit o víc než 10 metrů. Dan s Mírou mají stage a přeplouvají do Joolis. Tady na konci provádí několik pokusů o nalezení další cesty. Nejdelší měří necelých 50 metrů a v chodbičce je cítit slabý proud. Takhle si ale nové objevy nepředstavujeme. Perspektiva mizivá, jeskyně vošklivá. Pryč z tohodle nepřívětivého místa. Po dvou hodinách jsme venku a odnášíme všechny věci. Nikomu se sem nechce vracet. Dvě vynášky a mizíme domů. Láhve na foukání do Xibalby, placaté kuře do bříška a přemýšlíme o tom, co zítra.
12.2.17
Rozhodujeme se pro návrat k minuloročním objevům ve slovenských cenotech. Karol a Paľo plánují povrchový průzkum za Xul In (Posledná šanca), Dan a Míra vyrazí hledat propasťovitý cenot na konci chodby vedoucí směrem na Cangrejo. Čeká nás ostrý test pick-upu. Čtyři kilometry náročným terénem bez škrtání o skály nedaly ani wranglery. Nedal je ani Ford. Karol s Paľom radši po prvním kilometru vystoupili. Druhý jsme zvládli bez výrazného dření podvozkem o četné hrboly. Po dvou kilometrech u odbočky na pozemek Jacoba a Jorgeho Pacheca cesta končí. Před námi je zelená stěna a k naším cenotům ještě dva kilometry. Jedeme dál úplně naslepo. Zavřená okýnka v jungli a směr odhadujeme. Po kilometru čekáme na Karola s Paľom, kteří vyrazí z tohohle místa najít nové cenoty. Trmácíme se další kilometr až na místo, kde se dá otočit. Končíme 200 metrů před palapou, kam jsme dokázali dojet s Wranglery. Už nechci řídit. Už sem vůbec nechci. V GPS mám přibližné souřadnice propasťovitého cenotu, kam se musíme pěšky dostat. Můj odhad vzdálenosti je cca 600 metrů po chodníčku a pak 150 metrů do jungle. Od začátku špatná představa. Chodníček totiž zmizel. Zarostl. Lahve necháváme v autě a s mačetou v ruce a baťohem s výstrojí na zádech rubeme. Dlouho, vytrvale, nadáváme. Po hodině narážíme na zbytky chodníku, kde jsme měli být po deseti minutách. Teď už je to sranda. Už jenom 400 metrů po něm a pak 200 metrů do jungle. Naštěstí nacházíme taky zbytky prosekané stezky, kterou jsem tady před dvěma lety vyrobil při hledání cenotu s klukama od Petra Fatky. Jsme u cenotu. Nádherný propasťovitý vstup s velkou vnitřní prostorou a pozůstatky mayské aktivity. Kamenné hrázky a upravený přístup k vodě. Kruhový cenot s krásnou vodou. Odkládáme baťohy a tradá nazpátek. U auta řešíme, co dál. Dnešní ponor, vzhledem k časovému skluzu nemá smysl. Odneseme ještě láhve a zítra si doneseme ještě stage, ať můžeme v klidu objevovat. Teda, když bude co. Koupačka v krásném bazénu, při které na nás útočí hladové rybičky. Koušou do každého výstupku, chloupečky jsou pro ně ideální potrava. Chráníme si to nejcennější rukama a prcháme z vody. Nalehko se vracíme k autu. Karol s Paľom už tady byli. Nechali v autě baťoh a pravděpodobně vyrazili na koupačku do Nauatilostotlu, vzdáleného 300 metrů. Po návratu referují o nálezu tří nových cenotů. Vzhledem k tomu, že zapomněli v autě baterku, nedostali se v ohromném systému za Poslední šancí ani k vodě. Jestli tam nějaká bude, nebo se jedná o suchou jeskyni, zjistíme zítra. Našli také dva cenoty nedaleko Bahňáku. I sem mají v plánu zítra nahlédnout.
Cesta z jungle je trápením neviňátek. Pláče auto i my v něm. Téměř hodinu překonáváme vzdálenost 4 kilometry. Asi by to chtělo buldozer.
V Tulumu dáváme rybičku a padáme únavou. Nevím, jestli se máme na zítra těšit, nebo litovat.
13.2.17
Před třemi lety jsme od křižovatky na Koox Baal vyráželi hledat nové cenoty. Objevili jsme je 4 kilometry daleko od místa, kde jsme nechali auto. Včerejší dramatická jízda autem nás vedla k domněnce, že bude lepší déle šlapat pěšky, než zrušit Rangera. Mylná domněnka. Už po kilometru toho máme plné zuby. Karol s Paľom dávají i dnes suchou turistiku. Pokoušejí se najít nové cenoty mezi Paachil Nah a Cangrejo. Tři kilometry dlouhý úsek, široký asi tak stejně. Nachodili 8 kilometrů a nepotkali nic, co by připomínalo díru s vodou. Zpestřením bylo brnknutí o vosí hnízdo. Zarostlou junglí se dá běžet neuvěřitelně rychle. Oba splnili slovenský limit pro mistrovství světa ve sprintu. Jen škoda, že nikdo neměřil.
Dan a Míra mají v nohách 3 kilometry a přicházejí k cenotu Kobra. Název jsme mu dali včera podle kořenu, připomínajícího velkého hada. Po ustrojení sidemount lahví a stage se zanořují do krásného jezera Kobry. Na 120 barech ve stage ji odkládají a po dalších 100 metrech jsou na konci známých prostor. Začíná nová explorace. Cesta je složitá a spletí různých chodbiček se snaží udržet směr na jih. Moc to nejde. Postupně vytočili buben, ale Dan nutí Míru k navázání dalšího. Je důležité zjistit, jestli má tato cesta další perspektivu. Dvakrát šňůru ukončíme a dvakrát Dan rozhodne, že zkusíme ještě kousek. Chodba se zvedá a vynořujeme se v cenotu. Kruhový vstup má průměr několik metrů, suchá prostora pod ním několik desítek metrů. Ven ale nepolezeme. Otáčíme a začínáme mapovat. Po třech hodinách v hloubce 8 – 11 metrů se vynořujeme v Kobře a balíme. Potápění necháme v cenotu, odnášíme každý dvě láhve.
Po 300 metrech potkáváme Karola s Paľom a na střídačku donášíme náklad k zaparkovanému autu. No, žádná rekreace to není.
Večer máme setkání u Billa s Jimem Josiakem a jeho kamarádem. Začali pracovat v Balam Tsal a natáhli 800 metrů v místech, kde chtěl dělat Lemi. Ten bude rád. Dali nám data, takže alespoň mírná spolupráce. Zítra dáme pauzu. Ztěžkly nám nohy.
15.2.17
Další den plný turistiky. Karol s Paľom jsou plní očekávání, že se před nimi otevře nádherný podvodní svět v cenotu, který objevili před dvěma dny. Neměli ale baterku, takže to bude o náhodě. Donášejí k němu dvě kompletní výstroje a procházejí nádhernou suchou částí. Tady je co mapovat pro suchý tým. Dá to dohromady snad 600 metrů chodeb. Ve vodě je ale čeká zklamání. Jen jezera bez dalšího pokračování. No co, za pokus to stálo.
Dan s Mírou opět táhnou do Kobry. Kilometr junglí, která podráží nohy. Množství tenkých, vražedně pevných lian ve výšce kotníků. Udržet stabilitu po zastavení pohybu nohy vpřed s dvojčetem na zádech dá zabrat. Dvoumetrový stupeň do cenotu už zvládáme s nákladem na zádech. Jen se nepustit kořene, který nahrazuje lano.
Strojíme a vydáváme se opět na jih. Zkusíme některou z pravých odboček. Je jich tady požehnaně, ale většinou po pár metrech zaslepnou. Hledáme pracně cestu v prostorách, které vznikly rozpouštěním vápence. Žádná jasná chodba. Síň – plazivka, to je neustále se opakující se koloběh. Natahujeme takhle 400 metrů. Míra nazpátek mapuje, ale moc toho nevidí. Jemný kal padá ze stropu po každém výdechu. Pohyb vody je minimální. Za tři hodiny jsme venku a opět turistika. Nevím, jestli se máme těšit z objevů, nebo bědovat nad bolavými nožičkami.
16.2.17
Nedáme si pokoj. Opět drsná cesta autem z Akumalu do jungle. Dva lidi se vezou v Jeepu, dva šlapou od brány 4 km k palapě, u které parkujeme. Hodinka rychlé chůze. Ale až tady nakládáme na záda každý dvě lahve a neseme další kilometr. Dan s Mírou budou hledat v Kobře „midle way“, cestu mezi dvě už nalezené chodby. Se stage doplouváme na odbočku a začíná hledání. Je to loterie. Třikrát se nám povede narazit na vlastní šňůru z předchozích dvou dnů. Všechny tyhle zmary balíme a nakonec necháváme 70 metrový úsek, který ale jenom spojil známé prostory. Ještě zítra dáme Kobře šanci a pak to tady zabalíme.
Karol a Paľo zkouší štěstí v cenotu Tu. Vytipované místo je pouští několik desítek metrů, ale ani tady pšenka nepokvete. Navíc je zřejmé, že právě sem vede mírný proud z Kobry, který donesl kal z Danových a Mírových ponorů. Viditelnost je mizerná. Dnes končíme.
Večer Dan konzultuje jeskynní skripta s Billem. Ještě bude potřeba pár úprav ve značení.
17.2.
Tentokrát necháváme doma Jeep Wrangler, který jsme půjčili kvůli lepší průchodnosti příjezdovou cestou do jungle. Zas tak moc se včera neosvědčil a vezeme hodně věcí. U Nauatilostotlu vystupují Karol s Paľom a míří do bažiny. Zde chce Karol zkontrolovat cenot pod stěnou. Je zavřený. Stejně dopadá i při kontrole cenotů v blízkosti Look Hol (Bahňáku). Ani jedna ze tří možností nepustila do podzemí. Ještě zkouší dvě hodiny hledat nové cenoty a beznaděj je završena. Dnešek stál z pohledu kluků za prd.
Dan a Míra se už poněkolikáté táhnou s lahvemi do Kobry. Dnes mají v plánu zamířit přímo z cenotu na východ. Včera sem jenom nakoukli a zdá se, že to někam vede. Udržet požadovaný směr je ale ve spleti síní a přechodů mezi nimi nemožné. Jedeme prostě tam, kam to pouští. Naše cesta je jako cesta kobry. Kličkujeme a těžce pronikáme úseky, kde kal padá hlavně ze stropu. Uvolňují ho vydechované bubliny. Jen občas vystoupáme do hloubky 5 metrů a dostáváme se do kompaktnějšího sintru, pokrytého černou řasou. Dvakrát skončíme v síňkách bez dalšího pokračování a při cestě zpět najdeme další odbočky. Nakonec vymotáme oba bubny (550m šňůry) a vracíme se do Kobry. Rozhodujeme se nechat zde materiál pro zítřejší ponor.
18.2.
Karol a Paľo dnes budou testovat foto techniku. Nový foťák a kejs si zaslouží přípravu v jednoduchých podmínkach. Takže Car Wash. Fotí to dobře, akorát dva blesky to nezvládly a voda v baterkách ukončila jejich mexické působení. No radost pracovat.
Dan a Míra si nedají pokoj. Prostě je ta jungleturistika baví. Opět hodinka boje o minimální počet škrtnutí podvozkem v děsivém terénu a pak kilometr s dvoulahví na zádech. Pro dnešek padlo rozhodnutí podívat se do nejvzdálenější objevené části z cenotu Kobra. Takže ještě kilometr plavání. Až tady navazujeme buben a těsně před objeveným cenotem uhýbáme na jih. Držíme se ho zodpovědně. Terén je místy velice hezký, dokonce zachytáváme proud, směřující na jih, ale žádná jednoznačná chodba. Končíme po 180 metrech v síňce bez dalšího pokračování. Cestou jsou ale dvě odbočky. Pro budoucí generace. Teď na to nemáme vzduch ani morál. V cenotu Kobra jsme po třech hodinách ponoru. Čekají nás dvě kilometrové vynášky k autu. Míra nese tři lahve, Dan dvě a automatiky. Druhou vynáškou z jungle odnášíme zbytek výstroje. Tak se ptáme sami sebe „proč?“. Asi proto, že to tak „ma byt“.
19.2.
Den věnovaný focení. Nehledáme žádný extrém, takže pěkně v pohodě do Coop One. Umělecká činnost je přerušovaná jen huhňáním do automatik. Karol je s výsledkem spokojen. Jedna – dvě fotky se z toho snad povedli.
20.2.
A opět směrem na Tux Kupaxa. Chceme fotit v Nai Tucha. Plán ale měníme, protože na stejné místo míří i Toddy se svoji skupinou. Táhneme výstroj k 340 metrů vzdálenému Sac Xiquin. Pro focení nádherné místo. Ve vodě strávíme 90 minut a výsledek posoudí až odborníci doma.
21.2.
Míra a Karol se dnes pokusí propojit Nauatilostotl se Sac Kay. Tento systém by se prodloužil o 800 metrů. Každý z jedné strany vplouvají na místa, které jsou od sebe vzdáleny 15 metrů. Málem hodinu se snaží najít skulinku v kalivých plazivkách. Bezvýsledně. Tak někdy příště někde jinde.
22.2.
Posle dní den před odjezdem bude věnován mapování a focení suché jeskyně, nalezené Karolom a Paľom. Nazvali ji Dva Ptáci. Zároveň také provádí fotodokumentaci. Na výlet do jungle jedou s nima také Ivoš a Dáša. Po pár hodinách základního mapování a kreslení se povedlo objevit a zmapovat 380 metrů chodeb.
Končí expedice Yucatán 17. Výsledkem je 1800 metrů objevených a zmapovaných prostor pod vodou, 380 metrů suchých jeskyň, desítky nachozených transportů k jeskyním, kilometry sekání chodníčku v jungli.
V mexiku zůstává Dan s Lemim, kteří ještě pár dní věnují prodlužování podzemních objevů českých a slovenských speleopotápěčů v yucatánské jungli.
(Foto Karol Kyska)
Dan
