Epická Expedice Chorvatsko 2024
Rok utekl jak voda v čistém sifonu a my opět vyrážíme na Brač, ostrov dírám zaslíbený. Před 20 lety jsem objevil německý článek, že i doktor Absolon ostrov navštívil, sice nám není známo, jestli kvůli zdravému klimatu nebo hojnému počtu jeskyní, ale proč bychom nemohli kráčet v jeho šlépějích...
Jedeme tentokrát v silném a úderném jádru 6 chlápků (průměrný věk 49,5 roku :) ) a to vše ze Speleoaquanautu. Petr Chmel, Pavel Smolík, Pepa Kanta, Radek Teichmann, Toník Ptáček a já (Mejla Dvořáček). Vybaveni člunem, několika eRBéčky a skútry chceme "dodělat" loňskou jeskyni známou pod jménem Manajama I. Cestu k jeskyni, oproti loňsku, volíme auty po lokální horské cestičce, která se vine jako had v křeči, tzn. dost šíleně. Kličky zatáček jsou tak ostré, že bychom museli mít chvíli jedno kolo ze čtyř v luftu, což by asi i šlo, ale strmost stoupání je tak velká, že by to naše převodovky opravdu nedaly. Asi silničku budovali pro jiný druh aut než jsou prodloužené dodávky.
Padá rozhodnutí, že akce bude "nalehko", tzn. bez člunu na hladině, tedy vše z lana. Tím pádem nebude ani pokus kluků eRBéčkářů - Toníka, Radka a Smoldy o nalezení spodního vchodu do Manjajamy v moři (mají nafoukáno na 140 metrů hloubky) a vzhledem k tomu, že kdysi byla hladina středomoří o 100 metrů níže, by to mohlo klapnout, ale bohužel dnes ne. Transport jednoho batohu k díře a zpět k autu pro druhý trvá 55 minut, tak neleníme a makáme. Za odpoledne stíháme vystrojit jeskyni lany až k vodě – přes tři přepínky – a odnosit potápěčskou výbavičku od aut k jeskyni.
Ráno po vydatné snídani, a ještě vydatnější večeři v místní konobě, vyrážíme do akce. První potápěč je ve vodě za slabé dvě hodinky a druhý takřka padá do vody za 20 minut po prvním - to je tak, když si při slaňování skřípnete svůj poklad a každá sekunda v laně vám přijde jak půlhodina...
Petr Chmel bere ústenku od RBčka do úst, rozsvěcí světla, zapíná GoPro a noří se do -62 metrů, což je o 15m více než loni, aby nalezl pravděpodobně dno, ale nalézá i dalších nových horizontálních 30 metrů! Smolda o pár metrů nad Petrem plave, prolézá jeskyni a konstatuje, že už nemusí jezdit na Yucatan a že tenhle "chorvatský jukatán" mu úplně stačí.
Po vynořeni obou potápěčů, což odpovídá i zanoření obou potápěčů, tahají kluci ve složeni Radek T. a Toník P. posléze i Smolda, všechny krámy až na povrch, je to slabých 50 metrů. Zdola asistuje Pepa. Pak už zbývá na dvakrát odnosit batohy k autu.
Večer v konobě po několikátém pivu a po několika chapadélkách chobotniček, co našel majitel v mrazáku, se poptáme, jestli náhodou není v okolí konoby nějaká další díra, do které když spadne ovce, tak vyplave po týdnu v moři? Takových příběhů je prý Brač plný. A na to hned majitel povídá: "Jasně, tady za chalupou (ve skutečnosti o 500 metrů dál), je díra," která, cituji: „I my imame tu spilju, stopedesat metera diru vo prumera, i trystametera hlbina, i tam dole rijeka i vy k moru doplavete!"... ... Trochu nám zaskočilo, ale připisovali jsme to úpravě chapadélek, která byla hodinu pod pokličkou v ohni, prý – místní úprava jídla.
Ráno jsme nelenili a zajeli do místního železářství pro ocelové hmoždinky, jelikož jeskyňářských šroubů se nám jaksi nedostávalo. Trochu jsme za střízliva zhodnotili, že těch "trysta metera" bude asi sto metera, tak jsme vzali jen 10 šroubů, a vyrazili objevovat.
Vchod do jeskyně jsme našli celkem snadno, ono přehlédnout 100metrový kráter 10 m od silnice úplně nejde. A když jsme počítali, jak dlouho tam padá už asi desátý kámen zkušebně hozený, tak nám trochu vyschlo v puse, ono to bude fakt kurva hluboký. Kráter je celkem zarostlý vegetací a vzrostlými stromy – asi příjemné vlhké klima, a stěny romanticky porostlé mechem a kapradinami a nesčetná hejna divokých holubů vylétající z kráteru, dávají pocit, že jsme ve Venezuele na stolové hoře. Petr Ch. na sebe věsí vrtačku, dvě lana, deset šroubů, tejřidla, karabiny a vrhá se nebojácně přes hranu po zádech do propasti, zkrátka normálně slaňuje a cestou vrtá jištění. Vrtačka je to kvalitní, takže s 10mm dírami „nema problema“ a po chvíli je na konci druhého lana. Beru pod zadek další 70-ku a jedu za ním, po krásných mechových pasážích cca 50 metrech hloubky začíná být málo světla i na mech, tak už boty kloužou jen po vlhké skále, obrovská propast se změnila na velkou díru v průměru cca 10 na 20 metrů a stěny jsou nádherně modelované vodou.
Po vystrojení posledního šroubu, co máme v hloubce 170 metrů, musíme konstatovat, že nám ještě na dno zbývá hodně, dno totiž stále není vidět, jestli on nakonec hospodský neměl pravdu(?).
Lezem s Petrem nahoru, aby i kluci mohli slanit a pokochat se vertikální nádherou a pořádně si procvičit SRT techniku. Po pár hodinách "adrenalinu v laně" balíme krámy a znepokojivě posloucháme Toníka, který rušil jištění, že skoro všechny šrouby, které se povedly vyšroubovat, byly ohnuté(!). No nic, příště nebudem kupovat v hobbymarketu, ale svěříme se do rukou odborníků...
Večer jedem do přístavního městečka na olihně a pár pivek a pak se ještě dorážíme buřtama grilovanýma na Radkově grilu na terase hotýlku.
Musíme konstatovat, že to byl plodný víkend, bohatý na zážitky a nové poznatky. Nicméně ve hře zůstává ta hluboká jeskyně, kam když spadne ovce, tak vyplave za týden v moři. Tak snad příště tomu přijdeme na kobylku; nebo na kloub; nebo na ovci...
Mejla Dvořáček
...