Sardinie
Grotta Bue Marino
Název Bue Marino (lidově mořský vůl) pochází ze Sardinského jazyka a v překladu znamená „osrstěný tuleň“ (anglicky Monk Seal), druh, který nacházel v jeskyních útočiště až do poloviny 70. let.
Vstup do jeskyní je možný jak po vodě, tak po souši. Stezka vedoucí až k jeskyním začíná na okouzlující pláži Cala Fuili, nacházející se na konci pobřeží jižně od Cala Gonone (část Dorgali)
Jeskyně Bue Marino je schematicky rozdělena do 3 větví. Severní větev (jejíž část byla dříve přístupna pro veřejnost, v 70. letech uzavřena a v nejbližším období bude znovu otevřena), větev střední (Ramo di Mezzo), podrobně zkoumána od roku 2007 a větev Jižní dosahující společně délky přes 20 km. V roce 1954 byla Severní větev zpřístupněna pro turisty přijíždějící na člunech místních rybářů. Osvětlení bylo zajištěno acetylovými lampami a plynem. Turisty prováděli místní rybáři či pastýři. Na konci 70. let bylo zpřístupněno 700 metrů Jižní větve a nainstalovány lávky a vhodné osvětlení. V dnešní době tuto část navštíví až 120 000 návštěvníků ročně.
Severní větev je význačná rozlehlými galeriemi a fosilní výzdobou, na stěnách jsou důkazy o dřívější přítomnosti vyšší hladiny moře. Za těmito galeriemi jsou tři jezera: jezero Smeraldo (Lago Smeraldo), jezero Abissale (Lago Abissale) a Černé jezero (Lago Negro), které oddělují sifony. Hlavní část Jižní větve je přes 2800 metrů dlouhá a končí v tzv. Sifonu Terminale. Pouze prvních 700 metrů je otevřeno pro veřejnost. Zde se nachází obrovské galerie jejichž dno je často tvořeno dlouhými plážemi s bílím pískem střídajícími se s průzračnými jezírky sladké vody. Rozměrné galerie v turistické části jsou důkazem dlouhé práce obrovské masy vody, která přes miliony let prohlubovala a modelovala stěny jeskyně. Moře proniklo dovnitř jeskyně do vzdálenosti přibližně 600 metrů a vytvořilo podvodní řeku. Na konci cestičky naznačuje malý vodopád hranici mezi jezery se slanou a sladkou vodou.
Předchozí průvodci jeskyní Bue Marino dali těmto místům působivá jména jako jsou: Větev Candlestick Room (The Branched Candlestick Room), kde objevující se stalaktity vypadají jako vytvořené z bílého vosku; Zrcadlový sál (Mirror Room), kde stěny a strop jeskyně odráží fantasmagorické efekty vytvořené vodou; Pláž Tuleňu ( The Sea Breach), kde tuleňi (monk seals) odpočívali, spali a rodili svá mláďata. V postraní větvi „Pláže Tuleňů“ archeologové nalezli kosterní pozůstatky Palaearctic Seal a Ursus Spelaeus, jejichž stáří je datováno do období čtvrtohor.
Důkazy ukazují, že jeskyně byla navštívena člověkem už ve starověku. Ve skutečnosti, vědci potvrdili, že od chvíle kdy vodní hladina klesla, byl vstup do jeskyně možný i po souši a další výzkumy prokázaly, že člověk navštívil jeskyně už před neolitem. Archeologické stopy po návštěvě člověkem byly objeveny v „Blond-haired Dame Room“ („sál“ získal své jméno po záhadném objevu kostry mladé ženy v poválečném období).
Jeskyně Bue Marino se proslavila díky období, kdy byla útočištěm, nyní vyhynulých tuleňů, Monk Seal (Monachu Monachu nebo Monachu Albiventer). Překvapivě, tento druh přežil poslední dobu ledovou, ale moderní dobu a klimatické změny ne. Vyhynutí tuleňů bylo primárně zapříčiněno důležitými antropogenetickými faktory jako jsou ničivé činy člověka a především kvůli jeho znepokojivé přítomnosti na stejných plážích kde se tuleni vyskytovali. Následkem toho byli tuleni přinuceni zůstat v jeskyních delší čas. Savci získávali méně světla a byli přinuceni se pářit s pokrevními příbuznými a to přispělo k oslabení celé kolonie. Pár let před jejich vyhynutím, ochránci životního prostředí často nacházeli mrtvá nebo zraněná mláďata. Monk Seal byli v jeskyni Bue Marino naposledy spatřeni v roce 1975. Historie jeskyně je zjevně velice stará a bylo by téměř nemožné určit přesné stáří v geologickém termínu. Ale jedna věc je jasná, téměř před dvěma miliony let na konci terciéru čedičový proud vyplnil poslední část Jižní větve, která mnohem později byla vymleta obrovskou masou vody. Nicméně můžeme poměrně jistě konstatovat, že před dvěma miliony let už některé části jeskyně existovaly.
Poprvé se členové Speleoaquanautu podívali na Sardinii v roce 1987. Od tohoto roku ve spolupráci s dalšími skupinami ČSS a italskými kolegy provádějí průzkum a mapování jeskynních systémů v oblasti pohoří Supramonte. Podrobně zdokumentovali jeskyni Bue Marino, připravují expedice do dalších zaplavených jeskyní této oblasti.
