SARDINIE 2014 - Expedice změn a potu
2. října 2014 začala česko-slovensko-polská expedice do jeskynního systému Bue Marino...
Podaří se expedičnímu týmu dlouho očekávaný průnik do jeskyní Su Palu Su Spiria? Propojí konečně oba celky v jeden sedmdesátikilometrový systém? Vznikne nová nejdelší jeskyně Itálie? To byly naše hlavní otázky před odjezdem...
Přesto, že jsme v průběhu expedice narazili na několik drobných zádrhelů, které poněkud „zamíchaly kartami", hodnotíme průběh celé akce za velmi zajímavý a zdařilý.
Ukázalo se například, že starší mapové podklady systému Su Palu Su Spiria, které jsme měli k dispozici od našich italských kolegů, obsahují bohužel drobnou odchylku zobrazující jeho polohu vůči jeskyni Su Molente v optimističtější vzdálenosti. Po prvním pokusu o propojení však už bylo zřejmé, že skutečnost se liší možná i o několik stovek metrů... Když se po dalších pokusech vynořil Dan s Mírou, bylo již jasné, že bude zapotřebí letošní plán mírně přehodnotit. I tak se ale potápěčům podařilo protáhnout náročný úsek v Su Molente o rozhodně ne bezvýznamný kus a přiblížit se na dosah Su Palu Su Spiria. Samotné spojení obou systémů není ani zdaleka tak prosté jak se mohlo na první pohled zdát a výkon našich potápěčů stojí určitě za pozornost. Bohužel, aktuální mapové podklady se nám podařilo od italské strany získat až poslední den, takže k rozluštění celé hádanky jsme dospěli teprve na letišti při zpáteční cestě.
Dalším naším úkolem, významným hlavně pro italské suché jeskyňáře, byla spolupráce na výkopových pracech šachty Buco, která má umožnit vstup do vzdálených pasáží Bue Marina bez nutnosti potápění. Italové se chystají na zevrubný průzkum území za sifony. Po předloňských měřeních však nedospěli na očekávané místo a bylo proto zapotřebí zopakovat radiové testy. Zatímco Radek s Rafalem pronikli za Hassenmayerův sifon a Sifon smrdutého úhoře aby nainstalovali elektronický beeps v podzemním labirintu, Dan s Mírou ověřovali pozici na dně dnes již 25 metrů hluboké šachty. Z experimentu vyplynulo, že Italy zvolená puklina je paralelní s hledanou, ale nikoliv stejná, takže bude zapotřebí mírně odklonit její směr.
A do třetice úkolů? Opětovné přemapování blízké jeskyně Carcaragone. Soustředili jsme se na upřesnění údajů ze starších map a o její začlenení k velkému projektu Bue Marina. Trojici mapovačů Radek, Rafal a DrKozel sice unikl jeden perspektivní prostup do jižních partií, ale zato se zdařilo detailně zmapovat prostorově komplikovanější severní polovinu jeskyně. Vstup do jižní části jsme opět odhalili až z dodaných materiálů na letišti cestou zpět...
Přesto, že jsme museli v průběhu expedice pozměnit její původní cíle, nedá se expedice rozhodně hodnotit jako neúspěšná. Přinesla naprosto zásadní poznatky, které donutily všechny zúčastněné strany k přehodnocení materiálů a ujasnily skutečnou situaci náročného projektu.
Letos jsme navíc poprvé změnili místo našeho působení a odzkoušeli si práci v jiném terénu. Pro výsledky letošní expedice jsme museli několikrát denně zdolávat terén kaňonu Codula di Luna s těžkou bagáží na zádech a v tempu nutném pro úspěšný průběh akce. Bylo zapotřebí opakovaně transportovat těžkou potápěčskou výstroj do velmi úzkých technických pasáží Su Molente a lopotit se v puklině Buco. Všichni členové expedice podali pozoruhodný fyzický výkon a přesto, že o pot nebyla nouze, si zachovali optimismus a skvělé vztahy pro budoucí spolupráci.
Expedice se zúčastnili:
Za klub Speleoaquanaut:
Dan Hutňan (Náčelník), Míra Manhart, Petr Chmel, Jaroslav Bečka (Dědeček), Pavel Strnad (DrKozel), Radek Teichmann, Rafal Krzewinski (PL)
Za klub Speleodiver (Slovensko):
Karol Kýška, Tomáš Urban, Erik Kapucian, Paĺo Malik
S komunikací v italštině a s mapováním nám asistovala Danova dcera Anička, které za obětavost rovněž děkujeme.
...
Průběh expedice den po dni:
1. října v nočních hodinách byl naložen expediční transportér s přívěsem a první skupina českých speleopotápěčů odjela směr Livorno, aby se následující den večer nalodila na trajekt na Sardínii, kde se ještě sejdou s částí slovenské skupiny.
2. října druhá část Čechoslováků odlétá z Bratislavy stejným směrem...
3. října podle plánu se setkáváme na místě a okamžitě zahajujeme transport expedičního materiálu motorovým člunem z přístavu Cala Gonone na nedalekou pláž Codula di Luna. Počasí nám letos naštěstí přeje. Po dohodě s místními jeskyňáři a získání povolení se ubytováváme v jeskyni za skalnatými útesy pláže. Odpoledne po dokončení stavby hlavního tábora ihned vyrážíme na první obhlídku terénu a vynesení základního materiálu k Su Molente a Buco.
Údolí Codula di Luna nás rázem okouzluje nádhernou přírodou, ale rovněž si uvědomujeme, že transporty k bezmála čtyři kilometry vzdáleným cílům nebudou procházka růžovým sadem.
4. října dochází k dalšímu transportu potápěčů do Su Molente. Dvojice Dan Hutňan a Míra Manhart zatím ještě plna optimismu protahuje dosavadní mapu o nečekaných 150 metrů v hlubokých a dlouhých sifonech. Spoj nenalezen a jsou vysloveny první pochybnosti o nereálnosti dosavadní italské mapy.
Mezitím slovenská část obhlíží šachtu Buco a pokouší se zjistit, proč se ještě nepodařilo dospět italským jeskyňářům ke svým cílům a projít do vzdálených částí Bue Marina.
5. října opět transport potápěčů do Su Molente. Transportní tým se už zajel v taktice dopravy materiálu do technicky náročných puklin a přenáší poměrně rychle desítky kilogramů výstroje na určené místo u sifonu. Dvojice Chmel a Kýška zanořuje severní sifony a ověřuje mapové údaje.
Po jejich zanoření pětice mapovačů - Hutňan, Manhart, Teichmann, DrKozel a Rafal útočí na Carcaragone. Bohužel vinou drobného nedorozumění se v klíčové pasáži nepodaří nalézt propojení do jižní části systému, zato je pečlivě zmapována severní polovina jeskyně.
Slováci opět pracují na šachtě Buco a vynášejí kilogramy sutě ze spáry. Směr cesty je prozatím nejasný.
6. října je určena dvojice Rafal a Radek, aby se bez velkých příprav vydala za sifony v Bue Marinu s beepsem. Jeskyní je odtransportován potápěčský materiál na známá místa a oba potápěči v dohodnutém termínu stíhají jentaktak rádiové vysílání. Mezitím Hutňan a Manhart ověřují pozici beepsu na opačné straně skalního masivu v prohlubni Buco. Výsledek měření je překvapivě dobrý, obě skupiny jsou od sebe vzdáleny v ideálním případě do 3 metrů. Nezbude než najít správnou "skulinu", ale výsledek je už optimističtější. V nočních hodinách jsou oba potápěči s materiálem opět za cenu potu a dřiny odtransportováni z Bue Marina zpět.
7. října se čas naplňuje a je potřeba pokusit se o zoufalý postup Su Molentem směrem k Su Palu Su Spiria. Postupně opět transportujeme tentokrát 4 potápěčské jednotky do Su Molente. Dvojice Chmel, Kýška vystrojuje a připravuje cestu pro tah na bránu. Hutňan a Manhart pak na hranici možností, chladu a zásoby vzduchu protahují jeskyni dlouhými a vzdálenými sifony o dalších asi sto metrů... Bohužel stále to nestačí. Nad novými otázkami přibývá Náčelníkovi vrásek a zadumání. Podle všech dosavadních indicií už musejí být potápěči na úrovni Su Palu Su Spiria, přesto se nepodařilo najít cestu. Potvrzuje se domněnka, že původní italské mapy se mírně odchylují od skutečnosti. Pro tak obrovský systém (bezmále 40 km) však i drobounká chybička v řádech jednotek metrů či stupňů může znamenat ve svém důsledku významný odklon od reality. Domněnka se jeví jako správná a italská strana nám (bohužel až se zpožděním) poskytuje "opravené" údaje.
8. října definitivně opouštíme ideu na další pokusy o propojení a stahujeme expediční materiál. Opět transport plný potu a šrámů, tentokrát ven z údolí. Přesto nás "třešnička na dortu" teprve čeká. Moře začíná divočet a podle neblahých předpovědí se blíží jižní vítr. Další dny už by se nemuselo podařit odvozit hlavní tábor po moři a tak narychlo balíme expediční materiál a ještě týž den se ho snažíme evakuovat. Moře nám dovoluje před jeskyní na člun naložit už jen pár potápěčských lahví. Vše ostatní musíme odnosit po útesech do nedaleké zátoky, která je v zákrytu vlnobití. Transport celého hlavního stanu je počertech pekelný, protože nosíme vše včetně kompresoru po vodou omýlané a kluzké skále. Moře útočí na útesy a v nastalém vlnobití musíme odnosit vše do posledního šroubku. Končíme vyčerpaní a zpocení v pozdních večerních hodinách... Nakonec se daří a kolem půlnoci máme vše v bezpečí přístavu Cala Gonone.
9. - 10. října odjezd skupin - část jede autem s equipmentem do Čech, část odváží materiál na Slovensko a zbytek výpravy odlétá z airportu Alghero do Bratislavy. Odsud pak autem do Prahy. Díky technické závadě letadla ještě absolvujeme otravnou tříhodinovou pauzu na sardinském letišti a do vysněných postelí se dostáváme 10. října kolem čtvrté hodiny ranní. Automobilové týmy pak dorazí až 10. října večer. Čeká nás ještě vyložit a uklidit veškerý materiál...
...
DrK
...
